2005-08-29 01:20:04
Uz se to docela tesne blizi a zacinam si uvedomovat, ze za dva dny odletam do zeme, kde se napriklad nedomluvim mistnim jazykem. Zatim si to ale stejne nepripoustim a vic vnimam realitu tady - coz ale ted uz znamena nedivat se dopredu dal nez dva dny.
Uz jsem ale v ramci paniky z bliziho se odjezdu udelal zasadni krok k tomu dostat svemu zavazku vest si denik pro poteseni ostatnich - nainstaloval jsem si Roller, program na webovy denik.
Tak nekdy mezi 1:00 a 2:20 predposledni noci pred odjezdem.
Ted jdu spat, a zitra snad deniku dam nejakou podobu a rozeslu adresu. A zavazek: doplnit sem i nejake postrehy z par dnu pred odjezdem, ktere by tu byly, kdybych Roller nastartoval o neco driv.
2005-08-31 15:33:38
Tak jsem dorazil. Bydlím, a pomalu si probírám první dojmy. Byť jsem se o tom dočetl, různě na to byl upozorňován, ale stejně na mě zapůsobilo: vedro. Většinou jsem po cestě byl v něčem klimatizovaném: letadlo, letištní hala, letištní autobus. Občas jsem ale procházel neklimatizovaným prostorem. První odhad byl, že tam fouká horký vzduch od nějakého motoru. Postupně mi docházelo, že to tu je normální klima...
Jako kompenzaci naopak ve veřejných místech pouští klimatizaci velmi naplno. Zatím si potichu myslím, že to je poněkud nezdravé - takhle střídat teploty. Jako experiment jsem se rozhodl, že to zkusím vydržet bez klimatizace. Tak asi hodinu to šlo, jen jsem si říkal, že takhle bych určitě nefungoval. Zkoušel jsem i větrat průvanem. Foukalo to jen trochu, malinko to (příjemně) chladilo, ale moc to proti horku nepomáhalo. Tak teď ležím z notebookem na posteli ve spacím pokoji, kde si klimatizaci asi nakonec nechám běžet až do rána... :-)
Kvůli klimatizaci mám teď okna zavřená. Otevřít se ale stejně dají jen po malých dílech - a nedá se vystrčit hlava ven, jsou tu napevno mříže. Motivaci úplně odhadnout neumím. Ale z kuchyňského okna mám parádní výhled - viz. obrázková příloha. A mám dokonce i balkónek, ten zkusím zdokumentovat za světla. Teď přeji všem dobrou noc - půjdu čerpat síly na zítřejší první den v Institutu. A o dojmech zde samozřejmě poreferuji.
Mafi
Vlada
2005-09-01 03:01:16
Tak to nakonec bez klimatizace šlo. Před usnutím jsem ji vypnul a usnul jako špalek. Vzbudil mě až budík - a v tu chvíli jsem zjistil, že jsem zpocenej a mám tam vedro, ale ne nijak strašlivý. A po ránu se dá větrat oknem a je tu příjemně. Tak rovnou obrázkové ilustruji, co na mě kouká po odhrnutí záclon - věžák s asi podobným bydlením jako mám já a širší pohled do dáli - staví se kde to jde, místa je málo, musí se s ním šetřit a dobře ho využít. Tak teď už opravdu jen vyrazit po ránu na institut....
TomasC
MM m.menclov@volny.cz
Krysa Sedivka markyza@centrum.cz
Vlada
2005-09-01 10:35:17
Zajímavý zážitek: jeden dojmů z Macaa je, že to vypadá jako "China town" v nějakém větším městě. Jenom je to China town přes celé to větší město.
Na druhou stranu, ne přes celé. Cestou z oběda jsme se s "panem ředitelem" (Mikem) stavovali v "Klubu" - koloniální budova, zřejmě bývalý důstojnický klub portugalské posádky, nyní místo, kde se schází zbývající portugalská komunita.
Dojem z klubu byl: "velmi koloniální". Vevnitř poklidno a chladno, decentně zdobené, skok v historii zpět. Hudba to to tímto směrem také podbarvovala. Lze vystihnout názvem "Vzpomínky na Afriku" - a pouštěli i titulní melodii tohoto filmu.
Před vstupem do klubu mi Mike říká: "Bude to takový testík, jestli tě tam v kraťasech pustí".
Objednali jsme si, sedli si - a přišla slečna číšnice mi říct, že moje kraťasy pro tento klub nejsou vhodné. Jestli by mi nevadilo se převlíct. Podala mi ramínko s černými dlouhými kalhotami a ukázala po schodech dolů, kam už někdo přede mnou šel s podobným ramínkem. Pak mi dali cedulku do šatny, proti které mi zase kraťasy na závěr vydali zpět. A tvářili se naprosto samozřejmě...
2005-11-27 16:12:37
Grand Prix už z města postupně mizí a ustupuje zase běhání. Postupně se rozebírají bariéry a mantinely, dokonce mám i pocit, že si dávají záležet a přednostně rozebírají ty "více překážející". Takže už se například dá zase přebíhat ulice křižovatkou a nemusí se až k přechodu...
V době konání Grand Prix bylo město hodně zabarikádované. Okruh vede úplným centrem; jsou tu sice zbudované nadjezdy které ho v klíčových místech překonávají, ale co chudáci chodci. Semtam tu jsou přes okruh nadchody a podchody, ale město jsem vnímal rozdělené na "uvnitř okruhu" a "mimo okruh". Pak ještě třetí část, "za okruhem" - čtvrť NAPE (s bary na nábřeží a sochou bohyně Kum Iam) je poloostrov, který byl okruhem zcela odříznut. Nu dobrá, vede tam cesta přes nadjezd i pro pěší podchodem, ale o podchodu jsem nevěděl, protože jsem Avenidu de Amizade, součást okruhu Grand Prix, vždycky předtím přebíhal. A teď jsem se tam potřeboval dostat - v pátek během tréninků Grand Prix, vyzvednout si Taiwanské vízum. Můj tehdejší dojem z rozdělenosti města byl, že si tam asi budu muset vzít taxíka, protože se mi nechce hádat, který autobus a s jakou oklikou tam vůbec pojede, a pěšky že se tam nedostanu. No dostal. A mimochodem, byla to moje čtvrtá cesta tam.
Takové Taiwanské vízum, to se totiž nedostane jen tak. I když jsem si na webu našel jejich adresu a otevírací dobu, tak napoprvé mi jen řekli, že odpoledne se víza pouze vydávají, ale žádosti se přijímají jen ráno. A že tedy opravdu musím přijít další den ráno. To mi potom řekli, že mi v žádosti chybí dopis od Univerzity Karlovy, že mě na Taiwan služebně vysílá. Povedlo se mi ho do dalšího dne ráno získat ... a na čtvrtou cestu, trochu zkomplikovanou Grand Prix, už se mi vízum i povedlo vyzvednout. No hurááá - ale musím si na ně, byrokraty, postěžovat.
Grand Prix tedy zabarikádovala město. A to byly nejen mantinely, aby auta nevyletěla z dráhy, ale i třeba ploty, aby čumilové nepřepadávali do dráhy ... a pak i třeba zátarasy, aby nějaké auto či skútrista (případně organizovaná skupina chodců) omylem nevjela do dráhy. A na to se používaly zátarasy z místních materiálů:
Ploty pak byly i třeba ve zdánlivě nesmyslných místech - například přepažoval oblast okolo rezervoáru, na ten už jsem si stěžoval, že mi nedovolují trénovat. On v těch místech tedy příliš dlouho nevydržel - když jsem k němu o pár dní později doběhl, už v něm byla díra, kterou se dalo pohodlně protáhnout. Ocenil jsem a využíval. Dva dny před Grand Prix už ale díra použít nešla - už když jsem se k ní blížil a zbývalo mi proběhnout mezi rezervoárem a tribunami, ozvalo se za mnou "Hello, sir" ... a pan ochranka tribun mi vysvětlil, že dostal od šéfa nařízeno, že tam nesmí nikoho pustit. Tak jsem se ho ani neptal, kdo je šéf a jestli o tom opravdu může rozhodovat .... a ustoupil jsem Grand Prix. Proč trápit pana ochranku, odhadem podle přízvuku z vzhledu na tento úkol dovezeného z Indie či Bangladéše (Číňana by asi místní ukecali?). Byl jsem ale o den později v silném pokušení vzít si s sebou ten "pass" na dostání se do Institutu, a zkusit ho použít na průběh za tribunami. Ale nechal jsem pana ochranku být.
Oni mi teď zase na oplátku už skoro všude rozebrali bariéry. Tedy, například tam ještě nechali "ten plot" a musím se stále protahovat dírou. A jak teď rozebírají tribuny, tak mi "průběžný" prostor za nimi zavalili skladištěm dílů na tribuny. Napoprvé jsem si tam zkoušel zlomit nohu, pak už jsem to raději obíhal spodem po silnici. Já jim věřím, že to brzy uklidí. Tohle ani není planá víra - rychlost uklízení "součástek Grand Prix" tu vidím všude kolem, jde jim to.
Ale "trénovací běhání" je už jen záležitost příštího týdne - za týden, v neděli 4.12., se tu běží půlmaraton. Rozhodl jsem se do toho jít. Zítra ráno se jdu přihlásit, v neděli se to běží... tak, zvládnu-li se potom doplazit ke klávesnici, určitě se dozvíte jak.
Hania
MM
2005-09-02 17:31:20
Tak už mám za sebou druhý pracovní den. Institut vypadá jako velmi příjemné místo. Zatím jsem se setkal jen s částí osazenstva, většina je teď ještě napůl konferenčně a napůl prázdninově rozprchlá. Velká část pozitivní dojmů je ze společných obědů. Provádějí mě po oblíbených stravovacích zařízeních - a nelhali, když mě sem lákali na vynikající kuchyni. Dneska mě Bernhard vzal do Makajsko-portugalské restaurace na mořské speciality. No uznejte že to vypadá skvěle :-). A chutnalo to alespoň tak dobře - no řek bych že i líp :-). A mimochodem, z téhle restaurace, která byla na jižním ostrůvku Coloane, bylo přes úzký průliv vidět až do Číny :-)
V institutu se vyskytuje spousta číňanů - pevninských jako fellows a místních jako technický a administrativní personál. Prakticky všichni mají kromě svého čínského jména i nějaké přijaté, anglické, které používají pro zjednodušení komunikace s nečíňany. Jednoho jsem se ptal, jak se jmenuje. Řekl mi jeho čínské jméno. Po třech pokusech ho vyslovit mi řekl, ať mu radši říkám Oliver. O něco později jsem se ho ptal, jak že se vyslovuje to čínské jméno věžáku kde bydlím. Teď už mi nedal ani ty tři pokusy a řekl mi, ať s sebou opravdu vždy nosím tu kartičku, kterou jsem hned na začátku dostal, kde mám čínskými znaky napsanou adresu do bydlení i do institutu - abych se mohl v případě potřeby nechat dovézt taxíkem. Taxikáři totiž umí pouze čínsky...
MM
Suma tobiska@ure.cas.cz
Vlada
2005-09-03 17:50:34
Vyrazil jsem dnes poznávat Macao. Úplně na začátku jsem vyrazil vyřizovat ... a jeden z vyřizovacích úkolů byl koupit si kolo. A tak tak chvíli vybírám, zkouším jestli je na mě dost velké, říkám si o větší sedlovku - a ejhle, už je najednou zaplacené a už na něm odjíždím. Foto dodám, prozatím popíšu: stříbrné, střihem horské, někde má na sobě samolepku Shimano ... ale veškeré osazení je Xin Huen. Trošinku plastové, budu doufat že vydrží.
Ano, bylo levné, ale uklidňuji se, že nízká cena je daná především tím, že je ocelové a ne hliníkové - a že to tedy nemusí být natolik na úkor kvality. Teď už je moje a proháním se na něm po Macau. Jiného cyklistu jsem zatím neviděl, pouze jedno zamčené kolo na chodníku - ale skútristi mě vzali za svého. Když jsem se zapojil do řeky skútristů obtékající auta, usmívali se na mě a ukazovali palcem nahoru - tempo jsem s nimi držel :-). Jen musím dávat velmi pozor na odbočování, zařazování se do pruhů ... trefit se i po odbočení vpravo do levé části dělené ulice. A pamatovat si, že kruhové objezdy se tu točí na druhou stranu...
Po první cestě na kole jsem se nějakou doby regeneroval v klimatizované bytě, pak se chvíli rozhlížel pěšky ... ještě (foto)poreferuji a pak vyrazil nakupovat jídlo. Zažíval jsem velmi silné pocity analfabeta. Obcházel jsem samoobsluhu a hledal někoho, kdo mluví anglicky, aby mi potvrdil, že ten bílý čínskými znaky popsaný prášek je cukr. Byla to sůl. Zpětně jsem si všiml, že na regál už někdo pro nás analfabety fixkou napsal SALT... Kromě té většiny potravin popsaných latinkou tu jsou i ty, co mají jen čínské znaky. U něčeho co vypadalo jako sýr jsem se neptal - a doteď nevím, co jsem si to koupil. Nepoznám to ani z chuti.
Večer jsem vyrazil na ohňostroj - na který mě předem upozornili z domova. A podívaná to byla velmi pěkná, no koukněte. Výběr z přehlídky jsem dal na samostatnou stránku, můžete se pokochat. Celá ohňostrojová záležitost je prý soutěž národních týmů o to, kdo umí hezčí ohňostroj. V jeden den soutěží dvě země, bude to teď pět sobot. Pro místní to je příjemné koukání na sobotní večer - vyrazí na místa s výhledem, v pauze korzují po nábřeží, děti si hrají na trávníku. No prostě rodinná akce. No a mě se to taky líbilo :-)
eva
Vlada
2005-09-02 17:53:45
Většina domů tu má v přízemí všelijaké krámky, či kdeco jiného, kde se nabízí nějaká služba popsaná čínskými znaky - většinou naprosto netuším co. Zkoušel jsem zatím pouze zařízení, kde se zcela jasně nabízí jídlo - a i těch jsem stihl jen velmi málo. Nad krámkem pak bývají obytná patra, která přesahují do ulice většinou o celou šířku chodníku. Vytváří tak stín, ve kterém se docela příjemně pochoduje. A vůbec se nedoporučuje se z něj vycházet, jako třeba jít po kraji chodníku. Ono tam totiž občas něco káááápne. Káááp. Kááááp.
Napřed jsem přemýšlel, co že se to nade mnou děje - který pták, či případně plivající domorodec se to trefil. Nikoliv, to je vedlejší efekt klimatizace. Je tu jedna na téměř každou obytnou místnost, a vlhkost od padesáti do prý až osmdesáti procent. A to už je nějaké vody. Tak kde by skončila jinde? Kááááp.
Chodit mimo chodník se nedoporučuje ji z dalších důvodů - provoz je tu hodně hustý. Uličky jsou úzké, auta si tu ale všichni kupují velká, protože se to nosí, a do toho se tu proplétají jeden za druhým i vedle třetího spousty skútrů. A proplétají se jak jen to jde, a odbočují bez výstrahy.
Do toho tu je pro našince jedna komplikace navíc: jezdí se tu vlevo. Tedy se zatím trochu bojím při přecházení křižovatek, kdy mě něco srazí zezadu, i když budu "mít rozhlédnuto". Sice lze použít poučku v Londýně psanou na zemi u každého přechodu - "Look right" - ale to už se trochu hůř hlídá když přecházím dvě větve křižovatky za sebou, případně mají dělící pás, a je tu i spousta jednosměrek. Odhad kterým směrem se podívat mi většinou vyjde špatně - a zatím se mi nedaří si zažít pravidlo se dívat vždy na obě strany - kterým se tu ti již usazení vytahují.
Jel jsem sem s úmyslem si co nejdřív po příjezdu koupit kolo. Zatím jsem se rozhlížel a v té přehršli skútristů jsem neviděl ani jednoho. Už mi to nepřipadá jako tak skvělý nápad, ale vyrazím se zítra podívat. Dám vědět.
Ajka kutinova@cisunix.unh.edu
Vlada
TK kalibera@nenya.ms.mff.cuni.cz
2005-09-04 17:53:54
Dneska jsem měl plán projet si na čerstvě pořízeném kole jižní ostrůvek Coloane - ten je na rozdíl od Macaa samotného městského velmi přírodní, nějak se v Macau populace drží koncentrovaná ve městě samotném na jeho nejsevernějším konci.
Plány se nakonec vyvíjely trochu jinak. Už například tím, že jsem téměř prospal dopoledne, pak i třeba tím, že i poté, co jsem vstal, ještě pršelo. A pak se změnili tím, když mi zavolal Jeff (profesor z Oxfordu co tu je na týden :-) ), jestli si s ním a Mikem (ředitel tohoto Institutu) nechci jít zajogovat na Coloane, a pak jít někam na jídlo a kdyžtak někde posedět.
Tož jsem vyrazil takto. Jeff mi cestou ukázal, jak že tu fungují autobusy (byl tu předtím někdy dřív na několik měsíců, tedy byl za znalého) - a jediný fígl byl vědět, že se platí hotově řidiči (3,30 pataky) a nevrací se nazpátek. Tedy že se počítá se standardním dýškem 0.70 - a jak že je převezl, když platil za nás oba a dýško bylo dohromady jen 0.40 :-)
Joggovací trať byla v hodně pěkném místě: malá přehrádka zasazená doprostřed kopců, hvězdicovitě se rozbíhající do několika údolí. Trať začínala po hrázi a vedla po vrstevnici okolo přehrádky, zaříznutá do svahu - a s příjemně měkkým hliněným povrchem. Celé to vypadalo jako malé kolečko - ale trať pečlivě obíhala všechny údolní výběžky nádrže a uměla se dobře táhnout. A z joggování se vyklubal poměrně intenzivní zážitek. Teplota >30 stC, relativní vlhkost okolo 75-80%. Sluníčko se opřelo do promoklé hlíny a umělo z ní udělat parní lázeň. Jeff i Mike jsou pánové, kterým oběma tipuji nad 50 - ale Jeff je zvyklý každý den v Oxfordu chodit běhat. Naštěstí to nezkoušel, ale kdyby chtěl, uštval by mě. On raději gentlemensky už při domlouvání po telefonu zdůraznil, že jdeme jogovat a ne běhat - ať si tedy kdyžtak rozmyslím, jestli mě bude bavit s nimi vyrazit. I tak mě zvládli docela udolat. Pak jsme ale byli posedět v portugalské restauraci nad mořskými potvůrkami a sangrií, a to docela dobře regenerovalo :-)
Večer jsem se tu byl ještě projít okolo majáku na kopci nad Institutem. Jeff ho tak zmínil, že tam chodí běhat jindy, když ho nikdo neodveze na Coloane. Opravdu, je tu (bohužel asfaltová) běhací trasa okolo kopce, s výhledy celou dobu. Móóóžná tam někdy vyrazím provádět něco mezi joggováním a běháním. Teď jsem si to jen prošel a kochal se. Obrazovou galerii udělám Macaa udělám až později, teď připojuji jeden kochací výhled:
PS: Pro zvědavé připojuji dokument, jak vypadá moje kolo. Kopce v pozadí jsou Čína :-)
2005-09-06 06:41:52
... kolo se nám polámalo. Vyrazil jsem včera navečer za tmy se provětrat na kole. Jak by k tomu dodali místní reality znalí, "a vyplavit adrenalin".
Zjišťuji, že je velmi těžké bezchybně myslet na to, že se tu jezdí na levé straně. Což o to, když vidím obousměrný provoz, jde to jednoduše. Ale takové odbočování z jednosměrky doprava, když v té jednosměrce jsem už stejně jel několik serpentin dolů při pravé straně - jak mám přebít svoje reflexy a zařadit se po odbočení doleva? Nepovedlo se, vyrazil jsem při pravém kraji a proti mě se vynořila smečka skútrů. S pocitem, že se oni nedrží ve svém pruhu jsem nalehl na zeď na pravém kraji ... v době kdy mě míjeli už mi to došlo. Asi mě měli za cvoka co nezná strany a přesto jezdí v noci na kole ve městě plném skútrů. Počkal jsem až přejedou a zařadil se správně a jel dál...
A tak jsem si tak hezky kroužil, zajel si podél vody a nábřeží obsazeného těsně se držícími dvojicemi se podívat na hraniční přechod do Číny, pokračoval dál podle vody (... ono objet Macao opravdu není těžké :-) ) ... a najednou, cestou zpátky, ejhle: cítím nějaké cvakání od levé šlapky. Říkám si, to to přišlo brzo, kolo je kupované v sobotu, v pondělí večer už se na něm něco rozbije. Zastavil jsem, prozkoumal. Není to viklající se šlapka. Je to viklající se klika na čtyřhranu osy. A když zkusím vzít za pravou kliku, tak se viklá taky - ale ne vůči ose, ale i s osou, v ložiskách...
Dobré překvápko. Nějak jsem opatrně, aby se čtyřhran moc neožvýkal dojel zbývající kousek domů. Uvidím co s tím. Doklad o koupi mám, zajedu druhý den do obchodu (fungujícího i jako servis) a uvidím co vyjednám.
Ráno jsem vyrazil s kolem do obchodu, že to zkusím nějak vyřídit - ještě než půjdu do Institutu. V Institutu se pracuje velmi liberálně od 9:30. Cykloobchod je ovšem ještě liberálnější a pracuje až od 10:30. Nu což. Zkoušel jsem si to zjistit předem, skutečně i platí, že v Macau má každá firma stránky, i tento cykloobchod - ale otevírací dobu jsem se dočetl až na jejich dveřích.
Druhý pokus jsem spojil s cestou na oběd. Otevřeno už bylo, a překvapivě se celý defekt vyřešil rychle. Zakvrdlal jsem jim před očima klikou i osou (k tomu jsem jim něco anglicky říkal, to si ale myslím že vnímali jako šum pozadí), maník vytáhl klíče, velmi pečlivě dotáhl levou kliku a osu, a aniž bych mu musel říct, dotáhl preventivně i pravou kliku. Mimochodem, potřebovala to.
Tak nakonec vyřešeno ... a snad bude kolo nějakou dobu pokojně sloužit. Snad bylo levné jen proto, že je ocelové - a holt na něm někdo zapomněl dotáhnout osu a kliky. Alespoň šance na opravy jsou dobré - ale byl bych raději, kdyby nebyly potřeba.
Suma
2005-09-06 17:55:27
Úžasný objev, vyřešil jsem jednu místní záhadu. Občas jsem v bytě slyšel takový divný zvuk - jako kdyby něco spadlo. Tak nějak za rohem, tak asi v kuchyni. Ale nikdy jsem nenašel nic, co bych někam špatně položil a co by mi spadlo.
Druhý střípek: v "manuálu k bytu" psali:
"Nezapomínejte vynášet odpadky, máte to přeci tak blízko. Stačí odnést odpadky do odhazovací šachty co máte na patře."Ano, tyhle dva střípky tvoří jednu skládačku. Najednou jsem slyšel, jak zase to něco padá - a tentokrát to znělo ze zdi přímo přede mnou. Stačilo se trochu zamyslet, kde že jsem to tu šachtu na schodišti našel, a ejhle, ona mi skutečně vede obývákem - takový nenápadný sloup co ani moc ze zdi nevystupuje.
Někdy asi tu šachtu vyzkouším - i když nevím, jestli chci dělat ostatním "divné zvuky v obýváku" :-). Zatím jsem se k vynášení koše nedostal. Když už se pomalu dostával do stavu, že by bylo co vynést, tak mi ho vynesla uklízecí paní. Institut k bytu poskytuje i jednou za týden uklízení - což, jak v instrukcích které rozdává i studentům otevřeně uvádí, je i spojené s kontrolou, jestli dotyčný v bytě nemá příliš velký chlív. Nádobí jsem měl umyté, tak mě snad nikam nenahlásí :-).
Toto placené uklízení má za úkol tak jen přeleštit byt - ale zdůrazňuje se, že nenahrazuje základní zásady čistoty. Výsledně podlaha vypadá, že mi ji vytřeli, stolečky v obýváku srovnali před gauč, a všechny papíry a drobnosti co na nich a na gauči ležely vyrovnali do pravoúhlých komínků. Papíry které vzali na různých místech dali na sebe kolmo - tak si opravdu nemám na co stěžovat :-)
Mimochodem, byl jsem dnes nakupovat. Podívejte: :-)
MM
Vlada
2005-09-07 17:57:10
On to říkal už Pavlíček - že nejdůležitější je boj s vlhkostí. A tady obzvláště. Vlhkost je tu všudypřítomná - v průměru 75%, zhruba na téhle úrovni se drží celý rok. A ovlivňuje všechno možné. Vlhký vzduch daleko víc přenáší teplo. S vlhkem se daleko víc vnímá chlad i horko. A to tu teď je.
Postupně mě varují, kde všude si na vlhkost dávat pozor. Bernhard mi říkal, jak je pěkné, že za židlí máme ještě široký dřevěný parapet, kam se dá odkládat co se nevejde na stůl - ale pozor, když se na něm něco nechá ležet v plastovém obalu, chytne to plíseň. A že s vlhkostí mám bojovat i doma, že tam určitě mám někde dehumidifier - ano, odvlhčovač. V Evropě zvlhčujeme vzduch skrz odpařovače, tady se pouští zařízení které vodu se vzduchu lapá. Umí se dostat až k 50%. Že prý je dobré ho nechat běžet i třeba nonstop. Nu dobrá. Už jsem ho našel, vyzkoušel: než se vrátím z práce, zvládne si ten zhruba dvoulitrový zásobník naplnit a čeká, až mu ho vyprázdním. No, potvůrka, bere si asi 200W, dohromady s klimatizací se těším na první účet za elektriku.
Teď mě před vlhkostí varovali ještě z další strany: že prý mi také může začít plesnivět prádlo ve skříni - i jenom tak ze zdejší vlhkosti. A že si na to mám pořídit odvlhčovací krabičku - k dostání v každé drogerii. Tož jsem si v čínském supermarketu koupil Powerful Moisture-Absorbent - balení třech krabiček, každá schopná absorbovat až 450ML. Ostatně to jste si mohli přečíst na včerejší účtence, ne? :-). Krabička je průhledná, aby bylo vidět, kolik už vody nalapala, na lapání má v sobě nějaký bílý prášek, ke kterému je tam spousta varování jak hned za doktorem v případě kontaktu - a píšou na ní i, jaký že má chytrý design, že ani v případě převržení z ní nalapaná voda nevyteče. Uvidím - zatím dvě jsou umístěné do šatních skříní a budu je průběžně sledovat jak lapají.
MM
2005-09-08 17:47:16
Tak už se mi tu podařilo potkat několik cyklistů. Jsou několika druhů, ale v zásadě potvrzují hypotézu, proč tu běžní místní na kole nejezdí. Oni to vnímají především jako vyjádření společenského postavení. Chudý čínský rolník chodí v sandálech, chudý čínský dělník jezdí pracovat do továrny na kole. Číňan, který se dostal do Macaa, chce zcela jasně ukázat, že určitě není chudý čínský nic - a tak určitě nebude chodit v sandálech, i když na cokoliv jiného je tu příliš vedro. A na kole taky nepojede.
Na kole jsem tu třeba potkal tak desetiletého klučinu, ten může. A navíc jeho ježdění na kole je hraní si, to statut neohrožuje. Na ostrůvku Coloane jsme o víkendu viděli skupinu cyklistů v trikotech, ti už to berou zcela jasně jako sport, to se taky může. A nejspíš se stejně na projížďku dopravovali autem, tím se to vyrovná. Ono totiž na most z Macaa na Taipu a Coloane se na kole nesmí. Teda, jestli to opravdu nejde ještě vyzkouším. :-).
Tohle i zhruba odpovídá sortimentu kol, které měli v obchodě, kde jsem ho kupoval. Řadu dětských kol, a řadu nabušených horských kol (s oběma brzdami kotoučovými v přepočtu do deseti tisíc) - i řadu levnějších jakoby horských kol, ze které pochází i to moje.
Vše to ale byla nová kola. No, ale povedlo se mi už vidět i několik případů, které odpovídají folklórní představě o čínských cyklistech. Kolo téměř jak značky Ukrajina v černém provedení, na něm Číňan v košili a dlouhých kalhotech. Některé jsem potkal ve večerních hodinách; nemám jiné vysvětlení, než dělník vracející se z práce :-)
A během dne se mi podařilo potkat několik kol využívaných jako náklaďáky. Jedna slečna měla za sebou na nosiči poměrně velký igelitový pytel; v něm náklad částečně naporcovaného masa. Nevyzkoumal jsem, do které místní restaurace tato nechlazená zásilka mířila - to si chce opatrně vybírat.
Cyklistí tu tedy jsou, nejsem tu sám - ale těch, co si troufnou vypadat, že kolo je jejich dopravní prostředek je hodně málo.
2005-09-09 17:48:29
Zatím jsem se vyhýbal popisování Institutu samotného - a jeho běžného fungování. Někteří by mohli říct že proto, že bych pravdivým popisem ukázal, do jaké zašívárny jsem se přesunul. Tak to určitě není - ale faktický popis tento dojem skutečně může navodit.
Oficiálně je pracovní doba 9:30 - 18:00, s přestávkou na oběd 13:00 - 14:30. Pro líné počítat: 7 pracovních hodin. Pro počáteční ilustraci: příchod kolem desáté je velmi tolerovaný, taktéž přetažení přestávky na oběd i o hodinu.
Pro vykreslení dojmů z opačné strany: je velmi běžné tu zůstávat do osmi či déle, čímž se normalizuje pracovní doba i obecně šance udělat nějakou užitečnou práci.
No, ale společensky velmi zajímavá záležitost tu jsou obědy. Zatím tu jsem příliš krátce, abych v tom stihl objevit nějaký hlubší pattern. Ten povrchní je: někdo oznámí, do jaké restaurace se jde. Roztočte glóbus, zapíchněte prst. Ne, dobře, některé kuchyně by se tu hledali těžko, naopak, některé tu jdou lépe: čínská, portugalská (bývalí kolonizátoři), brazilská (bývalá jiná kolonie stejných kolonizátorů), různé okolní asijské (Thajsko, Korea, ...).
A jde se do dotyčné restaurace. Ono tu je v zásadě vše v pěším dosahu; v některých případech se navrhne, jestli se něčím nesvezem, někdy ukecáme mikrobus spřáteleného hotelu naproti. Odchod do restaurace se umí protáhnout, v ní se umí protáhnout čekání na jídlo, případně čekání na kávu po jídle. Obědy bývají po společenské stránce velmi příjemné a až na výjimky i po gastronomické. Cestou z oběda je ještě prostor na úřední vyřizování ve městě. Tedy, návrat ve čtyři je reálná záležitost.
Zřejmě tu je na každém, aby si našel vlastní rovnováhu mezi společenským životem a šancí udělat něco rozumné práce. Zdejší fellows to mají o něco jednodušší: (1) mají nad sebou ekvivalent školitele a (2) mají píchačky (byť jen ručně vyplňované). Já jsem nějak výkazu docházky unikl (byť ho tu mají i zaměstnanci včetně pana ředitele) a šéfa tu žádného taky nemám. Tak tu zatím porůznu sedím po večerech a hledám si svou rovnováhu (a dopisuji posudky na diplomky co jsem vedl na matfyzu :-) ).
Tohle se možná trochu změní, až se sem po 20.9. vrátí Zhiming Liu - místní stálá kapacita, se kterým mám pracovat. Zatím si plánuji takový rozvrh, abych do té doby stihl splnit svoje závazky na matfyzu a přečíst si jeho články.
Tak toliko o časově-pracovní stránce zdejšího pobytu - poháněné vlastním svědomím a očekávaným dotazem na seznam publikací....
2005-09-12 17:45:55
Oni se tu ty zvířátka prostě tak nějak vyrojily. Najednou, jedu si tak na kole a z na travnatém středovém pásu zajíc. A o kus dál veverka. A kdeco dalšího. A k vidění jsou zejména na rušných hlavních ulicích a kruhových objezdech.
Zatím mám jenom odhad, co že jsou to zač. Má tu být v neděli mid-autumn festival (nešťourejme do toho, jak už může být festival poloviny podzimu, když astronomicky podzim ještě nezačal). Nepovedlo se mi příliš zjistit, co že je tenhle festival zač. Při pokusech zjistit něco dotazem u místních z našeho personálu (a kdy že to je ten festival?) mi říkali, že to naprosto přesně ví, protože den po něm je volno. Dočetl jsem se, že ten festival má být o tom, jak rodiny spolu stráví večer až do noci v parcích a budou obdivovat měsíc, oceňovat úrodu a doufat v úspěšný další rok. Hezky by tomu odpovídaly ty zvířátka a to volno druhý den. Ale zvířátka jsem neviděl v parcích ale na kruhových objezdech ... a pak jsem tu z dalších zdrojích zaslechl, že pro tento festival je velmi důležité nábřeží plné barů.
Tak budu ještě zjišťovat dál a zkusím informace ještě upřesnit - snad dřív než den po dni po festivalu.
PS: A na kruháčích mají nejen zvířátka ale i dětičky:
Vlada
sidik
2005-09-13 17:04:58
Postupně se mi k jednotlivým záhadám daří nacházet vysvětlení, nebo alespoň částečně zákulisní pohledy. Ano, už jsem tu psal, na ulici tak porůznu kapají klimatizace. Ale ne všechny. Kdyby všechny, tak by to byl pěkný slejvák. Většina klimatizací má namontovaný nějaký odvod zkondenzované vody. Na některých domech to je dělané centrálně, pak to vypadá jako okapová roura, do které se v každém patře sbíhají trubky od klimatizací.
Občas to tu také je namontované, jak si to kdo zařídil. Viděl jsem tu jednu původně okachlíčkovanou poměrně velkou budovu (>10 pater), kde každá klimatizační jednotka měla samostatný vývod - hadici nebo rouru někudy probouranou skrz tu okachlíčkovanou stěnu, každá trochu jinudy.
A pak tu tedy také jsou ti, kteří žádný odvod vody nemají a kapou na ulici. A na ty se (oficiálně) pohlíží jako na "společensky nepřizpůsobivé". Ale asi ne tak moc. Objevil jsem tu ale plakát, který říká, že od 25.6.2005 se zavádí jednotná pokuta 600 patak (v přepočtu tak 1500 Kč) za různé prohřešky proti občanskému soužití - mezi nimi kapající klimatizace, plivání na ulici, odhazování odpadků, ale také i neuklízení po svých mazlíčcích. Neviděl jsem to ale nikde v praxi vymáhat, odhaduji, že v případě klimatizací je to spíš jen páka pro nátlak na vybudování odvodů z těch klimatizací, kde to ještě není.
Historicky se tu zřejmě v období divokého rozvoje klimatizací napřed všude namontovali, a pak pouze ti, kdo to měli zájem řešit, něco dělali s kapající vodou. Jiní to neřeší.
Šel jsem se teď podívat na balkon, jak na tom vlastně jsem já. Tak prosím moje tři klimatizace mají všechny nataženou hadici na balkon na podlahu. Tam to vypouštějí vedle kanálku, který je napojen do okapové roury. A povedlo se mi si přitom šlápnout do loužičky která tam je, přestože balkón je tak nějak vyspádovaný k tomu kanálku :-)
2005-09-11 17:57:05
Mám za sebou druhý víkend v Macau - a dařilo se mi při něm se porozhlídnout po okolí. Ne že by se mi podařilo pochopit vše co jsem viděl, ale aspoň se s vámi o to podělím. Až zjistím, jak jednotlivé věci fungují, budu průběžně informovat. Byl jsem se podívat na ostrůvku Coloane. Hrdě jsem tam chtěl jet na kole, od toho ho přece mám, ne? Problém je, že na Coloane nyní vedou pouze dva mosty dálničního střihu, třetí, vhodnější pro cyklisty, bude ještě asi měsíc kvůli opravám zavřený. Povedlo se mi na jeden z těch větších mostů najít v obou směrech cestu, která nevede přes žádnou značku Zákaz vjezdu cyklistům. Je tam pouze značka Nejnižší povolená rychlost 40. Asi jsem ji nedodržel, most jde kvůli lodím docela dokopce. Dokonce dvakrát. Ale prošlo to.
Na Coloane jsem se rozhodl podívat se k soše bohyně A-Ma, umístěné na nejvyšší "hoře" Macaa. Bohyně A-Ma je tu velmi ceněná - ostatně, je podle ní i pojmenované Macao (opravdu to v tom názvu je). Už začátek cesty nahoru má velmi zdobený a nahoře má kromě sochy i poměrně velký chrám, nově postavený.
Tedy, ona je nová i ta socha - byl to dar od Číny těsně před předáním Macaa zpět. Socha má ale jistý háček: A-Ma je bohyně dbající o bezpečné návraty mořeplavců. Socha darovaná od Číny se ale dívá směrem k pevnině (Číně), nikoliv na moře...
Chrám je vevnitř velmi pěkný, a vevnitř jsou k vidění ty věci kterým nerozumím:
Mám hypotézu, že si lze koupit ptáčka k vypuštění u sochy ku potěše bohyně - ale například už nevím, kam by se vypouštěly želvičky. Kromě želviček a ptáčků se tu dají koupit i vonné tyčinky a jiné věci, které se dají spálit ku potěše bohyně, a pak třeba i kokakola nebo nanuk. Nevěda jak naložit s předchozími, koupil jsem si pouze poslední dvě jmenované jako záchrannou pomůcku. On ten nejvyšší kopec byl hodně do kopce a hodně ve vedru. Pak už se dal chrám obhlížet výrazně lépe. i dojít nahoru k soše, a po poklonění se bohyni se porozhlédnout po kraji.
Rozhlížení je trochu komplikované vlhkostí, je tedy například vidět protější ostrůvek Taipa a uměle vytvořený pás země mezi nimi (kde teď například v té vzdálenější části rostou nová óbrkasína), dál ale moc vidět není. Mimochodem, ten most co vede doleva je další spojka do pevninské Číny - kam zatím stále nemám vízum.
Poblíž chrámu jsem taky ještě našel nějakou divnou stavbu - velmi hereticky jsem si ji pro sebe nazval udírna, nejblíže to vystihuje její tvar. Otvor měla ale pouze jeden, v něm ještě žhavý popel. Někdo mi tu už vysvětloval, že věci se předávají o svět dál spálením. A na něco většího než vonná tyčinka už je potřeba nějaké spaloviště - tedy odhaduji, že se jednalo o místo pro předávání hodnotnější darů pro A-Ma. Ale také to spíš spadá do věcí, kterým nerozumím....
A vedle chrámu například měli pěknou zahradu-parčík, kde jim rostly stromy, ze kterých také padalo něco co neznám. Nepoznáváte někdo ?
No prostě jedna záhada za druhou. Alespoň s ptáčky a želvičkami zkusím zjistit jak to je. A to se tu ještě na ulici vyrojila taková papírová zvířátka ... ale o těch s fotodokumentací svoje spekulace napíšu až zítra.
Pro zvědavé připojuji: i tento víkend pokračovala ohňostrojová soutěž. Šli jsme se podívat až na druhou show, kterou pořádali Japonci - a oni prostě umí. No podívejte: :-)
MM
Hania hana.menclova@cssz.cz
Co se týče toho plodu, tak nééé - ten jsem rozlomil těsně před focením. A nevypadal shnile ani plesnivě, vypadal, že tohle je jeho přirozenost.
Vlada
2005-09-14 17:43:05
Tak voda tu je ze všech stran, především ve vzduchu, tak okolo 75% :-). Různě s ní bojuju; například moje krabička na odsávání vlhkosti ve skříni má v sobě přes půl centimetru vody (odhadem tak 25ml). A vlhkost ve vzduchu nesušeném neklimatizovaném se na druhou stranu projevuje poměrně jasně pocením. Do práce to mám tak 10 minut pěšky; na cestě tam ze mě už pravidelně leje. A ani to tak není tím, že poslední kus je do kopce; je to tu spíš obecná vlastnost - po 10 minutách chůze se chce už tělo chladit, zkouší se trochu opotit aby se odpařováním chladilo, nemá se to ale kam odpařovat tak to nechladí, tělo si řekne, že se asi potí málo a musí přidat...
Výsledně je tu tedy potřeba hodně pít. A to tu má také svá specifika. Úplně na začátku mě tu varovali, že vodu z kohoutku pít nemám, že jenom balenou vodu. Pak mě tu Bernhard varoval i před tím, že se tu k pití prodává destilovaná voda ... tak ať dávám pozor, co piju. A že v institutu do vodních automatů s takovými těmi dvacetilitrovými láhvemi dávají destilovanou vodu - a že pouze po jeho protestech je v zásobníku na našem patře normální ("minerální") voda.
Na tento problém jsem pak i narazil, když jsem si chtěl někdy ve městě v malém čínském krámku koupit láhev vody. Všechny, láhve, které jsem vzal do ruky, byly destilka. Zbývala jediná láhev, kde jsem neviděl nápis destilka - byla popsaná jen čínskými znaky. Poprosil jsem v obchůdku zrovna nakupujícího mladě vypadajícího Číňana, jestli mluví anglicky a jestli by se mi anglicky nemluvícího pana prodavače nezeptal, jestli to je minerálka nebo destilka. I tohle byla destilka; dokázali mi ale najít malou lahvičku vody (0.5L) s nápisem "minerální voda od firmy Coca Cola". Zhodnotil jsem svojí žízeň a koupil jsem si místo toho velkou láhev Spritu.
Později jsem ještě ve větším obchodě nakupoval zásoby vody domů. Prodávají se tu 5-litrové láhve s uchem, v sortimentu vedle destilky a "minerální vody" (a-la horský pramen, bez výrazné chuti) mají i remineralizovanou (destilovanou) vodu. Nešel jsem do toho - i když i tu touhle cestou jde i třeba Bonaqua.
No, a většinu toho stejně vypiju z čaje. Na pití horkého čaje ale chuť není, takže si tu navařím do zásoby veelkou konvici čaje, který nechám vystydnout a pak ho tu tak den či déle piju ...
Vlada
2005-09-15 17:40:09
Lákali mě sem se slovy, že to tu je gastronomický ráj - alespoň co do výběru. S tím v zásadě souhlasím, ale přeci jen, převažuje tu čínská kuchyně. Například proto, že tu na obyvatelstvo převažují Číňani (odhaduji >95%). A tak se tu s ní potkávám nejčastěji.
Už první jídlo, které jsem tu měl, bylo čínské. Oblíbil jsem si tu jídelnu, kam mě na začátku vzali, a občas si tam zajdu na večeři. Je to tam hodně čisté uklizené, a objednává se tam pro mě sympatickým způsobem - ukážu si na tabuli na obrázek jídla co chci, zaplatím, dostanu lísteček, vyzvednu si. Ano, někteří si asi u toho obrázku umí přečíst ty jiné obrázky a pak si objednat slovně - ale já tedy ne.
Nejzajímavější jídlo, co tu mají, jsou čínské nudlové polévky. To je termín, který je u nás dost známý - ale znamená něco dost jiného. Přiblížím analogií - běžela v televizi reklama na "maminčino kuře na paprice", byly to ale jen těstoviny s omáčkou. Ten rozdíl je ale zanedbatelný vůči rozdílu mezi "čínskou nudlovou polévkou" v Čechách a v Číně.
Ano, taky jsou v ní ty nudle, a nejsou do ní nalámané, takže jsou hrozně dlouhé. Ale pak je v ní ještě spousta dalších věcí. Nějaká ta zelenina - velké kusy v celku, je cítit, do čeho se kouše. Pak třeba ještě nějaké jiné nudle pro zpestření. Půlka vajíčka natvrdo. A pořádný kus masa. Třeba kus žebírek. A nebo ... řízek. Tááák. Položený navrch polévky.
A teď ta zajímavá otázka: a jak že se to jí. Co dělají s těmi dlouhými nudlemi? To jako že to jí hůlkami? Ale vždyť je to polívka? Tak jak teda?
Odpověď je trochu šalamounská: jí se to i hůlkami, i lžící. A způsobem, který by možná Guth-Jarkovský do svých pravidel zahrnout nechtěl. Voda a drobnější věci se jí lžící, větší věci a nudle se jí hůlkami. On i takový řízek jde chytit do hůlek a dá se ukusovat. A případně zase odložit zpátky do talíře (či spíše misky). No, a ty dlouhý, nenalámaný čínský nudle? No to se chytí do hůlek nějaký větší chuchvalec a dá se do pusy. Nepovede se dát do pusy vše naráz - tak je potřeba chytit nudle do hůlek o kus níž a pokračovat... Chvíli jsem se opatrně rozhlížel, jak že to jí místní - a ono takhle. Ale mě tu ty polívky zachutnaly - tak si na ní občas zajdu.
O jídle a restauracích by ještě bylo na další povídání ale to až příště. Teď jdu spát, do spacího pokoje s bleskově spravenou klimatizací...
2005-09-19 19:46:28
A je to tady - došlo už na použití pračky. Nějakou dobu se to dalo odkládat, teď přišel čas. Už při nastěhovávání jsem si všiml, že v přímo v bytě je pračka (v samostatném prádelním kamrlíku) a dokonce jako komfort je v obýváku třípatrový sušák. Pračka má jen několik tlačítek a dokonce popsaných anglicky. Povedlo se mi najít i návod k pračce (nechali mi tu šuplík plný návodů, včetně návodu k větráku). Návod je čínsky, anglicky, a vše je ještě ilustrováno názornými obrázky - např. obrázek pračky zděšeně se šklebící na pískající čajovou konvici ilustruje, že se do pračky nemá pouštět voda teplejší než 50st.C. :-). Návod jsem si pročetl, abych nakonec zjistil, že ovládání pračky je hrozně jednoduché. Je to dělané trotlfest - po tlačítku start si pračka protřepe buben, zhodnotí kolik tam je prádla a podle toho nastaví, kolik vody. Dobře, možná to umí i pračky jinde než v Macau, ale mě to překvapilo. Pak mě ještě překvapila divnými kňučivými zvuky, které asi patří k běžnému provozu - se svisle se točícím bubnem škubala sem a tam, asi se tak snažila protřepávat prádlo. Chvíli jsem to podezíravě pozoroval, pak to nechal být - a na závěr už předvedla klasický pračkový odstřeďovací zvuk. Ocenil jsem účinnost odstředění - vypadalo to jako dobrý základ pro sušení.
Tušil jsem, že vyprání bude snad jednoduché, ale složitější otázka ve zdejší vlhkosti prádlo usušit. Měl jsem už nápovědu: odvlhčovač vzduchu má na sobě tlačítko pro režim sušení prádla.
Alternativní, nepříliš vhodná možnost sušení je venkovní sušák trčící do prostoru z okénka prádelního kamrlíku. Od pohledu, zejména podle prádelních šňůr, vypadá velmi nepoužívaný. Pohled z okna potvrdí - nahoru i dolu, i na protějším křídle budovy, všichni sušák mají, ale nikdo ho nepoužívá. Moc nevím, proč ho ve zdejší vlhkosti vůbec ven montovali. Přesto tu je jeden důvod, proč jsem rád, že tu ten sušák je: balkón i všechna okna tu jsou zamřížované. Když jsem se ptal po důvodu, dozvěděl jsem se, že prý mají Číňani nějak nepříjemný pocit, že by jim někdo mohl vlézt oknem dovnitř. Argument s desátým či vyšším patrem nezabere, "co kdyby". Alespoň u okénka k sušáku je mříž odklápěcí (ale samozřejmě zamykací). Když už venkovní sušák nepoužiju, dává mi alespoň možnost vystrčit hlavu ven a rozhlédnout se nezamřížovaným pohledem.
Při věšení jsem se ještě zamýšlel nad úspěšností výběru aviváže. Z různobarevných lahví jsem v obchodě opatrně vzal nějakou světle modrou, ale i tak mi připadalo, že to prádlo voní jako nějaká opravdu velmi rozkvetlá jarní louka. Holt, když je Čína intenzivní čichový zážitek, to platí i pro aviváž. Prádlo jsem tedy sušil na vnitřním sušáku v obýváku a foukal do něj z jedné strany odvlhčovačem a v době kdy jsem tu byl i z druhé strany klimatizace. Vysoušeč teď vyžadoval častější vyprazdňování než 2x za den. A už po dvou dnech se většina prádla dala sklidit (a zbytek do večera na už vyprázdněném sušáku rychle doschl). Nu vot tjéchnika. Jde to.
Co se týče technických stránek - ještě jsem zjistil, že oblíbený čínský prvek interiéru je kanálek. Jeden už jsem našel na balkóně, další teď v prádelním kamrlíku. Sice jsem před spuštěním pračky kontroloval, zda a kam je co zapojené - ale stejně vedle pračky nějaká loužička byla. Tak možná nedělají pořádně hadice, ale budují všude kanálky. Kromě toho už jsem zjistil, že vývod ze dřezu ... taky končí v kanálku. Pod linkou je vykachlíkovaný ohrazený koutek, kam lze asi v případě potřeby vylévat cokoliv - ale kam volně ústí odpad ze dřezu. Zatím se mi daří tuto odchylku od středoevropských zvyklostí ignorovat, ale přeci jen radši občas kontroluju, co že se to pod linkou děje...
Včera večer tu byl ten mid-autumn festival. Veliká událost, venku všude výzdoba - bohužel si ho moc užívat nešlo, celý večer tu propršel. Tím se trochu narušila i série ohňostrojových představení - která se tu teď pravidelně konají v sobotu - ale tentokrát bylo přesunutou na neděli, aby vylepšovalo festival. Přitom v sobotu byla krásná jasná noc, kdy ho mohli odpálit, když už jsme se my dívat šli ... a ono nic nebylo. Tak jsem se aspoň v sobotu hezky prošel na vyhlídku na odpaliště raket a třeba zas rakety uvidím příští týden.
Dneska bylo po festivalu volno, počasí vhodné k courání po městě, a lampionové výzdoby tu pořád ještě zůstávali - tak dávám k pokochání.
MM
2005-09-19 08:15:00
V sobotu jsem zahájil víkend ještě pracovně: nechal jsem se vylákat na jakousi místní konferenci IT Week, kde měl i povídat něco od nás. Že prý by mě ta konference mohla zajímat, říkal mi jeden Číňan z našeho Institutu. Pídil jsem se po programu, ale ten na webu konference (z většiny čínském) byl jen jakýsi obecný leták....
Nu dobrá, nechám se překvapit - a vyrazil jsem v sobotu na jedenáctou do Macau Tower Conference Center (ale nééé, netěšte se, konferenční centrum je vedle místní rozhledno-věže, né v ní). Zkusil jsem ještě u informačního pultíku získat program. Bohužel prý nemají, ale nabídli mi vyplnit formulář na slosování o hodnotné ceny - a ochotně mě odeskortovali až do sálu. Tam jsem viděl pár známých tváří z institutu - ale jen malinko těch, které tam nemusely být kvůli vlastní prezentaci.
A začly přednášky. První měla alespoň dvojjazyčné slajdy v čínštině a angličtině (byť řídké), druhá už byla pouze čínsky (za s obrázky a videy, prý o virtuální realitě). Z předváděného jsme zhodnotili, že zas o tolik jsme nepřišli. Aspoň mi to trochu přiblížilo pocity, jak se u nás cítí cizinci, když se na oficiálně mezinárodní akci přepne do češtiny.
Pak naštěstí jedna přednáška byla jazykově dostupná, Tomasz z našeho Institutu povídal o projektu eMacao. Tak jsem se aspoň dozvěděl co dělají. To, a následný oběd s Tomaszem zachránilo dojem z konference. Po přednáškách tam ještě proběhl ceremoniál podepisování smlouvy na Scottův projekt. V duchu této konference proběhl celý čínsky. Za Institut mluvil Jifeng a Scott jen stál v pozadí a tvářil se hrozně vážně ... ale říkali jsme si, že pár ksichtíku z publika a už ten výraz neudržel.
V neděli jsem se byl znovu podívat na Coloane. Naplánoval jsem si to jako pěší výpravu okolo ostrůvku, tak jsem si odpustil dobrodružství z přejížděním dálničního mostu na kole a jel jsem tam autobusem. Je to zajímavá hra, když nemám mapu s vyznačenými trasami autobusů, pouze zastávkami se seznamem linek. Když mi na zastávce co jsem si našel konečně autobus přijel (nejsou jízdní řády, pouze interval), tak mě z něj vyhodili s tím, že teď přeci ještě dokončuje smyčku do města a nemůže mě vzít a musím si jít někam na protější zastávku - kterou jsem nenašel. Tak jsem se nakonec na kole přiblížil až k zastávce před mostem, kde už o směru linky nebylo pochyb - a tam už mi autobus akorát jel.
Na Coloane mají pěknou pěší trasu okolo celého ostrůvku. Je dlouhá asi osm kilometrů. Dobře, jde výš ve svahu, tím si to zkracuje, a nezachází na jeho severovýchodní výběžek. Ale dá se takhle ostrůvek poměrně snadno obejít. Po většinu trasy vedou do svahu odbočky "k bohyni" - trasa obchází vrcholek kopce se sochou a chrámem. Tam jsem si na závěr odbočil - i ze zvědavosti, co se tam děje, když je večer ten mid-autumn festival. Lidí tam byla spousta, a tedy i hořelo výrazně víc vonných tyčinek. Zatím se mi ta vůně líbí, uvidím, jak dlouho mi to vydrží. V chrámu také opět hrála ta samá hudba co minulý víkend. Tam už mi tak po dvaceti minutách začalo připadat, že ticho by vůbec nebyla špatná alternativa. Přes týden jsem pak začal registrovat, že tu hudbu taky občas někdo pouští na ulici - a moje reakce jsou teď na úrovni "prosím nééé". Teď, během psaní zápisků, už mi tu asi 2-3x hrála a přemýšlím o možnostech zvukové izolace. V chrámu ale byla docela příjemná a dokreslovala atmosféru.
A povedlo se mi přijít na to, jak je to s těmi ptáčky a želvičkami - zjištěno dokonce na želvičkách. Přišla rodinka přivlečená pětiletou holčičkou, paní prodavačka přišla v pletených rukavicích, pak se ukázalo že ne ptáčka ale želvička, prodavačka nabrala tři želvičky do sítky a přikryté druhou síťkou to dala holčičce. A ukázala jim, kde že je vypouštěcí bazének - byla to přímo součást kaskády bazénků na nádvoří.
Než tam došli, želvičky se snažily přelézt okraj sítky, tatínek opatrně sledoval a občas zasáhl a holčičce se síťkou zatřásl, jednou to také nestihl a želvička si skočila na dlažbu. Tak byla rychle sebrána zpátky do sítky. Želvičky pak byly vyklopeny tak z metrové výšky do nádržky a tím to celé skončilo. Čekal jsem od holčičky chvíli koukání a ptaní se, jak se tam želvičkám bude dařit - ale celé to zřejmě bylo jen o samotném vypuštění (vyklopení) želviček.
V nádržce byla už slušná populace tak 15-20cm velkých želv. Na ty tři čerstvě vysypané (tak 5cm) se napřed vrhli jak na krmení - ale to byl zřejmě jen planý poplach "co kdyby to bylo k jídlu". Malé želvičky od "mazáků" sice dostali klid, ale nejspíš žádnou pomoc - tak nevím, jaké mají šance. Jiné takhle mrňavé jsem tam neviděl.
2005-09-21 10:07:51
Poté, co si tu člověk zvykne na vedro a vlhko, dostane se k tomu, aby vnímal další odlišnosti. A ty jsou vnímatelné mnoha smysly. Poměrně intenzivně je Macao vnímatelné čichovými buňkami. Na velmi mnoha místech lze ucítit vonné tyčinky. Pálí je nejen na velkém pro všechny významném oltáři v chrámu bohyně A-Ma, ale i na mnoha menších oltářcích - takový oltářek má každá místní čínská restaurace, občas je nějaký i někde na ulici, a velmi mnoho jich je i přede dveřmi do bytu. Na tom mezi dveřmi do mého a sousedního bytu se zatím nic nepálilo a tak vůni potkávám jen někde venku a je mi zatím příjemná.
Na ulici se ale potká i spousta dalších pachů. Už v chinatownech všude po světě jsem si všiml například zvyku vyházet večer veškerý odpad ze zelinářského stánku na chodník - většinou v pytlích či krabicích. To vytváří poměrně silnou pachovou stopu - i z těch pytlů občas něco upadne či vyteče. To, co čeká na vyhození v kontejnerech, se k celkovému odéru přidává také - není tu zvyk kontejnery zavírat. Ve zdejším vedru a vlhku to vše získává na intenzitě. Tento vztah k odpadkům je pozorovatelný i odjinud - odhaduji, že místní mají odpor k jakékoliv nadbytečné námaze věnované do zbavování se odpadků. Proto je zřejmě v mém věžáku vybudovaná ta šachta na odhazování odpadků - a k tomu upozornění: (1) nevyhazujte nic z oken a (2) nenechávejte odpadky ležet na chodbě.
Samostatná kapitola je tržiště spojené s jídelnami pro místní. Vaří se většinou v otevřené kuchyni vedle stolků na ulici. Odpadky myslím čekají na vyhození v kýblech hned vedle. Průchod je velmi silný zážitek. Dneska jsem si ho cestou z oběda radši odpustil a místo toho šel podél rušného hlavní ulice.
Chůze po ulici je tedy čichově intenzivní zážitek - zatím ale i s pozitivními extrémy, vonné tyčinky občas umí zachránit kuchyňskou či odpadkovou ulici. Vyskytují se ale i související optické vjemy - už mi tu párkrát večer přeběhl pod nohama nějaký hmyzáček:
A další kategorie vjemů jsou zvukové. Zde se kulturní zvyklosti liší velmi. Zejména v tom, jaké zvuky je přijatelné vydávat ve společnosti. Sedí tady s námi v kanceláři paní označovaná jako Ms. Lee. První informaci, co jsem se k ní dozvěděl byla, že nic nedělá. Že panu zakládajícímu nyní již bývalému řediteli vařila ráno čaj. Ale jinak že je téměř nemožné od ní cokoliv získat. A tato paní nám dává důkladné lekce z kulturních odlišností. Napřed jsem si všiml, že poměrně hlasitého mlaskání. A pak i toho, že si nedělá starosti, jestli ostatní uslyší, jak snídani tráví. Dneska už jsem si nasazoval sluchátka proto, abych nemusel tyto zvuky poslouchat celé dopoledne. Nevím jak, ale daří se jí si tento hlasitý projev udržet soustavně po celý den. Teď na chvíli odešla - tak už budu mít klid na práci...
Vlada
2005-09-27 17:51:35
Snažím se zhodnotit, jak jsou na tom místní se vztahem ke sportu. Někteří, spíše to je starší generace, cvičí v parku tai-chi. Pak je tu spousta mladých, i starší generace, kteří chodí běhat. A i v bazénu, kde jsem sice byl ke konci otevírací doby skoro sám, jsem se při příchodu ještě potkal s větší tlupou mlaďochů. Tedy vztah převážně kladný, a například tu je skoro těžké potkat někoho opravdu tlustého - a bude to nejspíš cizinec.
Vláda se tenhle pozitivní vztah ke sportu snaží podporovat a posilovat. Tedy tu je dostatek dobře udržovaných sportovišť. Což má jako jeden příjemný side-effect za následek, že je tu spousta dobře vybavených sportovišť. Například tu mají několik parkových běžeckých tratí, u kterých jsou zdarma přiměřeně čisté záchody. Pak tu například porůznu jsou bazény, i ty horolezecké stěny (a tam mi místní nadšenec Raymond vysvětloval, jak se snaží zpropagovat v Macau lezení a jak kromě lezení na té věži ještě vede lezení na University of Macau). No, ale to nejzajímavější jsou místní tělocvičně-naučné stezky.
V těch přírodnějších částech Macaa, na ostrůvcích Taipa a Coloane, mají vybudované pěkné všelijak propletené pěší trasy. A na některých z nich (ale i okolo parků a běžeckých tras ve městě) mají vybudovaná sportovní stanoviště. Je tam vždy nějaká konstrukce - občas je jasné co s ní, občas ne. Občas vypadá skoro jako mučící nástroj - a občas také jako prolézačka a pak si říkám, jestli to náhodou není jen pro děti a jestli bych tam vůbec směl. Jak lze zjistit, můžu. U každého stanoviště mají pečlivě udělanou vysvětlující cedulku, kde popíší, jaký cvik a jak přesně že se má dělat - a také kolikrát. Mají tam dvě normy, u jedné je obrázek velkého pajduláka s dvěma malými a u druhé pouze velký. A plnit normu na samostatného velkého pajduláka v klikách nebo shybech .... no ehm ehm :-)
Mají ale sympaticky širokou škálu cvičících zařízení. Ta méně nápaditá jsou hrazda na shyby nebo nízko položená tyč na kliky. Už zajímavější jsou třeba bradla, na kterých se má pouze dostatečně-krát kývat tělem dopředu-dozadu. A pak jsem tu třeba narazil na tyč na šplhání. Aby to bylo o něco zajímavější než pouhé připomenutí si základní školy, tyč je uchycená nahoře i dole na řetězu a tedy je kývací (byť dolním ukotvením omezeně). A z tohohle nápadu je pak odvozená první z ilustrovaných "prolézaček", která už prostě spíš láká ke hraní než že bych ji považoval za cvičení. No a ta druhá - chyběl mi někdo, s kým se houpat - ale uznejte, na takové houpačce si člověk posílí ruce ani si nevšimne :-)
2005-09-22 15:11:30
Místní stavitelství používá jeden zajímavý prvek v Evropě nedostupný: bambusové lešení. Doslechl jsem se už nějak v předstihu, že prý v Číně stavějí lešení z bambusu, ale spíše jsem tuto informaci ignoroval s tím, že se to asi týká jen chudších oblastí a drobných domácích staveb. Realita je ale značně jiná, používá se tu skoro všude a výjimkou nejsou ani výškové budovy. V Macau se teď staví hodně a zatím jsem tu myslím nikde neviděl jiné lešení než bambusové. Napřed jsem ho potkal jen jako malou konstrukci u mola v přístavu a říkal jsem si: "Nojó, tak teda nekecali, tak tu vidím lešení z bambusu, ale je to jen taková malinká hračka." Bambusové tyče měly tloušťku asi jako klasické lešenářské trubky (asi o něco větší) a byly dohromady svázané něčím černým plochým. Zkusil jsem do konstrukce dloubnout - bambus je na omak velmi tvrdý, v délce lešenářské trubky už se ale trochu prohýbá. Celá konstrukce se na šťouchnutí rozhýbala a rozkývala, říkal jsem si, že tam už asi stojí dlouho a čeká na rozebrání - a že se celkově už asi od bambusu spíše bude opouštět. Ale oni ho mají všude a nejspíš se ho jen tak nevzdají. Ve prospěch bambusu mluví údajně to, že je lepší než "západní" kovové konstrukce v poměru pevnosti na váhu - protože je velmi lehký a lešení se snadno staví. A konstrukce staví opravdu takové, aby byly postavené snadno a rychle - a pak už se v nich nezdržují ani takovými zbytečnostmi jako podlážky. Prostě stavební dělníci opičí nahoru a dolu.
Na jednu takovou stavbu koukám přímo ze svého balkónu - hrubá stavba se teprve dělá, k obloze se tyčí moderní jeřáb, a již hotová hrubá stavba je oblepená bambusovým lešením.
A tady bych vám prosím zailustroval, jak vypadá bambusové lešení jako volná prolézačka okolo již stojící výškové budovy. Řekl bych, že by to spolehlivě byla noční můra každého bezpečnostního technika:
Jako domácí úkol jsem si dohledal, že bambus je prý nejrychleji rostoucí dřevnatá rostlina. Pořád ale nevím, jestli by se mi tenhle způsob využívání bambusu líbil - ať už v roli stavebního dělníka, nebo třeba v roli pandy, která potřebuje baštit bambusové výhonky.
Suma
2005-09-26 17:59:32
Číňani jsou do cvičení docela hrrr. Já jsem taky navyklý na pravidelnou dávku nějakého sportovního vyžití. Jenom jsem měl prozatím pocit, že to tu nějak nepasuje dohromady. Číňani zejména cvičí v parku Tai-chi a jemu podobné záležitosti. Ráno jich cestou do práce potkávám spoustu. Nojo, ale tai-chi mě nikdy nikdo neučil a z dálky mi připadá, že by mě asi nebavilo. Zkoušel jsem se zařídit podle toho, na co jsem byl navyklý a hned po příjezdu jsem si tu koupil kolo. To sice jde, ale Macao je přeci jen především městské. Parky tu jsou malinké a cyklisté se do nich už vedle tai-chi-cvičících nevejdou. A každodenní vyjížďky ve zdejším městském provozu by byly i pro mě asi příliš adrenalinové - a příliš by pokoušely štěstí.
Chvíli jsem hledal, co že se tady tedy vlastně dá dělat. Jedna alternativa by byla běhání, ještě ale raději nějakou dobu počkám, než se počasí z letního horka trochu víc znormální. A koukal jsem, že cestou z práce chodím kolem bazénu. Opatrně nakouknu dovnitř, mají tam sice všechny cedule čínsky, ale dají se na nich přečíst otevírací doba (prima, do půl jedenácté!) a cena. Cena jsou tři různá čísla na tabuli čínských znaků; počítám implicitně s tím, že pro mě bude to nejvyšší (ale pořád velmi únosné).
Ještě jsem se opatrně přeptal v Institutu, co že bazén. Že prý v pořádku, ale ať si ho užiju rychle, protože ho tak do měsíce a půl zavřou. Bazén je venkovní, není jinak vyhřívaný - a prý se tou dobou už natolik ochladí, že místním bude připadat, že je bazén na plavání příliš studený. V pátek jsem do bazénu poprvé vyrazil. Teplota vody zatím naprosto neodpovídala slovu "studená" - naopak, byla taková, že jsem si občas zastavil u kraje a vynořil se, abych se na vzduchu trochu ochladil. Jinak jsem měl ale bazén sám pro sebe - a je pěkný, 50-metrový, s čistou vodou. O čistotu vody ale možná musí bojovat proti některým místním návykům a nenávykům. Nespoléhají se pouze na ceduli "před vstupem se osprchujte", ale nad přechodovým brouzdalištěm z šaten k bazénu mají sprchy spouštěné na fotobuňku. Výsledně jsem si ale na čistotu vody nemohl stěžovat - a měl jsem tu i kvalitní servis, dohlíželi na mě asi 4 plavčíci. Byl jsem tam poslední hodinu provozu, celou dobu byli vůči plavajícím v přesile. Možná pomluvy o čínské politice umělé zaměstnanosti nejsou úplně plané...
A povedlo se mi v sobotu se tu konečně i dostat k lezení. Zatím jsem tady Macao obhlížel, porůznu nacházel různé umělé lezecké stěny, které ale byly z různých důvodů nevyhovující. Přímo na té vysoké vyhlídkové Macau Tower jsou do výšky asi 20m namontované chyty, ale to je především turistická atrakce - a navíc tomu odpovídá i cena. Někde v parku na Coloane jsem objevil chyty navrtané na kamenné zdi zpevňující terén - ale zkusil jsem některé vzít do ruky a protáčely se ... na hodně orezlých šroubech. A na Taipě jsem objevil lezeckou "věž", kde jsem se zatím dozvěděl, že se tam místní klub schází v sobotu ve tří. Dorazil jsem tam, o něco později tam dorazil i jejich šéf a dlouze rozvažoval, jestli mi má dovolit s jeho svěřenci lézt. Budu si sem muset nechat nějak poslat průkazku ČHS (alespoň naskenovanou), nakonec mě to na ten jeden den dovolil i jako neprověřenému. Mezi místními se našlo pár anglicky mluvících a někteří mě i odjistili. Po měsící nelezení jsem si tu mírně převislou věž docela užil.
Ilustruji - když jsem to měl lízt jen po chytech s bílou páskou, bylo to hodně výživný ... a nad tou hranou převisu jsem pak už uzrál :-)
... a raději upřesním - lezl jsem to úplně vlevo, tam to není tak moc převislý. Po všech se to dalo - ale napodruhý jen po těch bílých už došla síla. A pak už nás deštěm rozehnal tajfun. Ostatně, kvůli tajfunu (větru) se nemohlo lézt na levém boku té věže. Bylo to příjemné rozšíření místních možností vyžití - a nějak mě mezi sebe vzali a někdy za nimi vyrazím znovu.
A lákadlo na příště: ilustrované pokračování na téma místní naučné a tělocvičné stezky.
2005-09-25 17:58:22
A máme tady tajfun. Zatím nás nikdo nikam neevakuuje a nejspíš na to nedojde; ostatně, tady ani není příliš kam. A na tajfun tu jsou navíc docela zvyklí. Mají tady stupnice tajfunového nebezpečí, podle ní vědí co dělat - a stačí jim to až k jejímu hornímu konci. Stupnice začíná na jedničce, to říká že někde do stovek kilometrů daleko je tajfun. Z ní to mohou zvednout na trojku, ta říká, že tajfun je docela blízko a možná se sem trefí. A pak už jsou jen stupně 8,9 a 10, které říkají, že tajfun je hodně blízko a trefí se do nás - a hodnota vypovídá už jen o jeho intenzitě.
Tajfunové nebezpečí se vyhlašuje v televizi - tedy se o něm příliš nemám šanci dozvědět. Z asi 60 kanálů tu je jeden anglický - ale já ji stejně nezapínám, takže o tajfunu jsem se dozvěděl až z hovoru ostatních. On nás ale stejně netrefil a stupnice se zastavila na 3-ce (pokud vím). Tedy tu byly vnímatelné jen okrajové bouře tajfunu - docela hodně tu foukalo a docela hodně pršelo.
Docela hodně pršelo i na místní poměry a i na to, že tu teď je období dešťů. To vypadá mimo tajfun tak, že je povětšině hezky - sluníčko, nanejvýš v mlžném oparu. A pak tak někdy, ne víc než dvakrát za týden, zaprší. A zaprší tak, že měsíční úhrn srážek je přes 300mm (což jsou téměř roční srážky u nás). Ono totiž zaprší tak, že stačilo, když jsem v tom zkusil přeběhnout ulici, a byl jsem durch. A s takovou intenzitou to vydrží až hodinu. A pak to dá pokoj a do další průtrže je hezky. Když není tajfun.
Tajfun znamená, že takovýchhle spršek to zvládne za den několik a prokládá to obyčejným pršením. A kromě toho fouká. A vydatně. Když k tomu současně prší, prší vodorovně. A i když neprší, tak ten vítr je to, čeho se tu na tajfunu bojí. Na přívalové deště tu už tak jako tak jsou zařízení - a návodu k Macau, který jsem při příletu dostal, jsou všechny tajfunové instrukce o tom, jak zavřít okna a uklidit vše, co by mohlo být tajfunem sebráno. No, a ten vítr jsem si vyzkoušel v praxi. Byl jsem v sobotu na kole na Taipě. Do toho trochu pofukovalo, občas trochu poprchávalo. Mluvilo se o tom, že tajfun přichází. Na Taipě už jsem chytil první větší déšť; když přešel, vyrazil jsem na kole zpátky - přes ten "dálniční" most, co se na něm má jet aspoň 40km/h. Vítr foukal proti mě. V úseku, kde je most do kopce, jsem si říkal, že přeci nebudu takový měkota, abych slezl. Nešlo to ale jinak. Foukalo tak, že byl problém to ušlapat proti větru i po rovině. A vítr se rozhodl měnit intenzitu a občas do mě zkusit vrazit ze strany. Radši jsem kolo vedl - a koukal na skůtristy, kteří se také hodně báli a jeli krokem s nohama připravenýma na odšlápnutí. Chápal jsem, proč se při stupni 8 zavírají mosty.
A jak si tak tlačím kolo, zastavilo přede mnou policejní auto. Páni policisté mi posunky naznačili, že toto je špatně a že na kole na mostě být nemám. Přemýšlel jsem, jak jim budu vysvětlovat, že jsem přeci nejel přes žádnou značku Zákaz vjezdu cyklistům, když ani nezkoušejí naznačit, že by uměli anglicky. Oni se o to naštěstí nezajímali. Oni mi místo toho radši zastavili kolemjedoucí náklaďáček, něco houkli na posádku, ta hodila moje kolo na korbu, mě přivzala do kabiny a odvezla někam do města - a trefili se hodně blízko k mému bydlení. Hódně velká úleva.
A zrovna tu probíhají volby. U voleb se očekává rekordně velká účast - vyjde-li hezké počasí. Což tajfun na neděli ani trochu nenaplnil, vydrželo pršet celý den. Jsem zvědavý, co se dočtu v novinách o volebním výsledku. O politické rovině voleb jsem se toho příliš nedozvěděl - agitovalo se tu sice hojně a hlasitě, bohužel ale pouze čínsky. Dostal jsem dokonce i do schránky barevný leták s volebním program hnutí číslo 7 - ale kromě číslice sedm jsem na něm neměl šanci cokoliv jiného rozluštit.
Malinko jsem se dozvěděl, když jsem teď o víkendu zapnul televizi a čekal, jestli bude nějaké zpravodajství o tajfunu. Toho jsem se nedočkal, ale chytil jsem tam kus povídání o volbách. Tak prý jedno z hlavních témat je, jestli se má místní pracovní trh otevřít cizincům. Není na to jasno mezi obyvatelstvem, a tedy se na této otázce většina volebních hnutí profiluje.
O něco víc jsem se dočetl o volebním systému. Obyvatelstvo už může volit dokonce 12 zástupců z 29-členného legislativního sboru, a to už je přes 41%! A ten zbytek? Dalších 10 jich volí firmy. Netuším, jestli hlasovací klíč je postavený na odvedených daních. A posledních 7 zástupců je jmenovaných. Tedy takto vypadá místní podoba demokracie.
Vlada http://nenya.ms.mff.cuni.cz/~mencl/macau/2005-09-24-fireworks/
2005-10-03 19:32:16
Už se tady projevil konec léta a ochladilo se. Teď už je pozdě večer venku tak, že kdyby se ochladilo ještě trochu, už by to byla příjemně teplá vlahá letní noc...
Za ten měsíc, co tady jsem, to ale je zcela jasně obrat k lepšímu. Už lze venku vyjít nahoru kopeček k Institutu a nezpotit se - i když přes den je k tomu vhodné kličkovat ve stínu. A dneska ráno jsem vyšel na balkón a bylo tam příjemně! No prostě se raduju z ochlazení :-) Dokonce jsem si teď zašel večer si zaběhat a připadalo mi na běhání příjemně.
A už si říkám, že jestli se ochladí ještě trochu, tak si snad i zapnu teplou vodu. Ale doposud nebyla potřeba. Když jsem sem přijel a zkusil jsem si dát studenou sprchu, chvíli jsem hledal, který kohoutek je studený. Pak mi došlo, že studenější vodu než venkovní teplotu vzduchu prostě nedostanu. A tou dobou studená sprcha ani trochu nechladila. Teď už si poránu říkám, že možná za pár dní si zapnu karmu. Mimochodem, byt je sice technicky značně vybaven, ale při výstavbě věžáku jako takového s takovým luxusem nepočítali. A tedy sem vede pouze "studená" voda, která se ohřívá v plynové karmě. Plyn sem ale také není dovedený, a tak mám pod linkou plynovou bombu a na balkóně tři rezervní (mám pocit že prázdné, takhle jsem byt převzal). A vlastně ani nevím, jestli vůbec při výstavbě počítali s vodou a odpadem, jsou tažené venkem a vypadají trošku dodělávaně. Tedy skoro jediné, co tu určitě bylo naprojektované, je ta šachta na vyhazování odpadků...
2005-10-05 19:16:30
Macao se rozrůstá. Současně ale musí řešit problém, že nemá kam - poloostrov Macao je už celý dávno zastavěný. A řešení existuje: prostě se vyrobí nová plocha, na které lze stavět - zasype se kus moře a přilepí se k Macau kus navíc. O některých místech vím zcela jasně, že jsou nové, o některých to tuším - ale stejně bych si někdy rád srovnal historickou mapu Macaa s tou současnou.
Jeden nový kousek se jim ne příliš povedl - udělali ho zcela nenápaditě jako obdélník s pravoúhlou sítí betonových škatulí. Na konci mu ale vybudovali pěkné nábřeží s bary s příjemným posezením - tak kritizovat budu jen malinko.
Některé další kusy jsou pěkné a přitom praktické: nasypali trochu víc po obvodu, a uvnitř udělali jezero, které slouží jako rezervoár pitné vody. Dvě z nich, umístěná vedle sebe, vytvářejí nové "promenádní" centrum města - hlavní třída mezi nimi vede k Macau tower, je to tam opravdu pěkné. Pak jsou některé ryze účelové a přitom povedené - třeba takové letiště. Foto je o kus níž - kdyby sem za mnou někdo letěl přímo na místní letiště (a ne do Hong Kongu), ať ví, na čem bude přistávat.
Spousta nového se teprve staví. A kdo že takto staví? No ten kdo na to má peníze - a nebo má velmi dobrou šanci je na tom vydělat. A to jsou tady casina. Ta tu původně vznikla v "místním stylu", nyní do toho silně vstupují Američané z Las Vegas. A rozjíždějí to ve velkém stylu. Například se zcela zasypal prostor mezi Taipou a Coloane. Teď na něm má vyrůst gigantický areál Casino Venezia ("otevírá 2006") :-). V malém koutku vyrostla hala na Východoasijské hry. Zbytek budou v blízké budoucnosti casina.
A Američané do toho přinášejí svůj styl. Každé casino je laděné na nějaké téma. Už tu je casino Greek Mythology. Staví se Venezia. A v nové výstavbě na nově nasypaném území v Macau se teď dá najít ledacos dalšího. Je libo Colosseum? A nebo rovnou sopku? Ať žije rozvoj architektury - máme tady cokoliv!
2005-10-03 09:19:48
Byl jsem se v neděli podívat v Hong Kongu. Dojem z něj je velmi intenzivní. Je to něco hodně jiného než Macao.
Původně jsem si říkal, že to bude jen trochu větší město než Macao, ale že se tam tedy dojedu podívat...
Je to něco zcela jiného. Nejbližší přirovnání: New York přesazený do Asijského prostředí. Otázka stranou je, co že se to přesadilo do Asie v případě Macaa. Odpověď bych hledal někde na středomořském pobřeží, zčásti na Pyrenejském poloostrově, zčásti v nějaké jeho méně rozvinuté a civilizované části (... co se týče hygienických návyků).
První dojem z Hong Kongu jsou nablýskané mrakodrapy hustě u sebe tyčící se nahoru - asi takhle:
Hodně nablýskaný, hodně do výšky. Je to pro širokou okolní oblast místo, kam se jezdí si povyrazit, kam se jezdí nakupovat. Spousta "hodně zářících" nákupních center. Zalezl jsem takhle "do podchodu", abych podešel jeden z hlavních průtahů. Zalapal jsem po dechu, pode mnou se čtyři patra dolů "třpytilo" nákupní centrum.
A hodně je to tu i zařízené na "pěší prostupnost". Vyšel jsem takhle na jakousi lávku, abych přešel větší ulici - a ejhle, na lávku vedly eskalátory, a lávka pod stříškou pokračovala jako eskalátorový chodník dál a dál, městem do svahu nahoru. A pak zase jiná lávka, která prochází městem napříč a po cestě prochází výškovými budovami. A v těch se je na co koukat - mnoho z nich nejsou jen "sklo-železo-betonové škatule", ale jsou nápaditě řešené, zvenku i zevnitř.
Velká dominanta Hong Kongu je Victoria Peak - docela vysoký, hodně strmý kopec hned nad městem. Začíná hodně blízko u pobřeží a stoupá strmě, určuje tím tedy i tvar města - Hong Kong se táhne především v úzkém pásu podél pobřeží, a trochu stoupá do svahů. Nahoru se dá dostat pěkným výhledovým výšlapem, nebo případně turistickou tramvají - kterou jsem nějak přímo netrefil a pak už se k ní nechtěl vracet. Když tak zhodnotím, jak jsem se ve zdejším vlhkém vedru cestou zpotil, říkal jsem si, že pro blaho ostatních obyvatel jsem možná měl jet tramvají. Tak příště - takhle jsem si zase užil výhledů i po cestě. Zeshora jsou pak z kopce vidět mrakodrapy jako na dlani, těm nejvyšším se kouká z oka do oka.
Kopec je hodně strmý, jeho svahy jsou i docela rozeklané a nepravidelné; přes tuhle divočinu vyrostlo moderní město. Čtyřproudé průtahy kličkují ve svahu a překračují hluboké rokle. Přírodou daná nutnost stavět silnice a lávky vzduchem je dále rozvíjena, a dává městu silně trojrozměrný dojem. Chodci tu jsou hýčkáni, a mají tu spoustu lávek, relativně silný automobilový provoz ani příliš nenarušuje chůzi po městě.
Po něm se dá i jednoduše přesouvat městskou dopravou. Narozdíl od Macaa tu mají i tramvaje a metro, stejně jako v Macau se tu platí přesně odpočítanými drobnými do kasičky u řidiče. Stejně jako v Londýně tu mají dvoupatrové autobusy (a také jezdí vlevo), narozdíl od všeho co jsem dosud viděl tu mají i dvoupatrové tramvaje. Svezl jsem se, je z horního patra pěkný rozhled do ulic ... ale v tramvaji se v horním patře nesmím zkoušet narovnat, au.
Hong Kong se ale rozkládá na několika ostrůvcích a poloostrůvcích. Na většinu z nich už je nějakým tunelem dotažené metro, to ale zatím nijak nenarušilo pozici lodní dopravy. Z té jsou opravdu pěkné výhledy - no posuďte prosím a pokochejte se Hong Kongem:
MM
2005-09-28 16:56:17
Jádro místní dopravy tvoří autobusy. Alespoň tak by to prezentovala radnice. Kromě autobusů se tu velmi hojně jezdí na skútrech. A všechno je tu velmi blízko, takže není-li to na některém z ostrovů, se to dá to snadno dojít pěšky. Trochu překvapivě se tu i velmi daří taxíkům, které jsou hodně levné - a myslím, že cenově dostupné i pro místní. Dá se to trochu odvodit i z toho, že cizinců je tu málo, taxíků hodně, a taxikářům nestojí za to učit se něco jiného než kantonštinu. Tedy se s nimi příliš nedomluví ani mandarinsky mluvící Číňané ze severu (a já potřebuji kartičku s adresou vytištěnou čínskými znaky).
Ale podívejme se na autobusy. Dopravu tu současně provozují dvě společnosti - TCM a TransMac - z nichž obě mají v názvu slova Transportes a Macau. Jedna má autobusy žluté, jedna oranžovo bílé, a zatím jsem nenašel podstatný důvod mezi nimi rozlišovat. Napůl mají rozdělené, kdo provozuje kterou linku - ale napřeskáčku, takže dopředu netuším, na čí autobus vlastně čekám. A případně ani nevím, na který čekám - který přijede nejdřív. Jízdní řády se tu neuvádějí, na zastávce je pouze v lepším případě seznam zastávek a interval, s jakým autobusy jezdí. Seznam zastávek je také někdy pouze čínskými znaky - a i když tam je latinkou, tak většina míst jsou čínsky znějící názvy, které si na mapě neumím najít.
Orientace v linkách tedy vůbec není lehká. Nepovedlo se mi sehnat mapu, kde by byly vyznačené trasy autobusů. Mám akorát mapu, kde jsou vyznačené zastávky a u nich seznamy linek. Z toho zjistit, co kudy jezdí, ale vyžaduje příliš pečlivé sledování mapy. A spíš mi připadá, že když jsem někde, odkud bych to měl domu příliš daleko, tak je nejjednodušší nastoupit do nějakého autobusu a doufat, že mě doveze někam blízko. Nedávno jsem zkoušel touto "autobusovou loterií" vracet. Nakonec jsem docela litoval - autobus se sice pohyboval správným směrem a dovezl mě docela blízko, ale byla to velmi zdlouhavá vyhlídková okružní jízda. Pamatuji si: desítkou nejezdit.
Ve vozovém parku se vyskytují tři druhy autobusů. Už se tu začaly vyskytovat moderní, prostorné, pohodlné autobusy, s nástupem předními a výstupem zadními dveřmi. O něco častěji se tu vyskytují o něco menší autobusy, o něco méně pohodlné, stále ještě s předními dveřmi na nástup a zadními na výstup (modro-žluto-bílý na druhém obrázku). V tomto autobuse se už ale můžu v uličce narovnat jen tam, kde nade mnou není světlo - a když se narovnám úplně, už se dotýkám hlavou stropu. A nejčastější tu jsou autobusy mrňavé, hlučné - a s jedinými malými dveřmi (zhruba v první třetině délky) pro nástup a výstup (první obrázek). A v těchto autobusech už se nemohu narovnat.
V těchto autobusech úplně nechápu, jak místní dokáží nastupovat a vystupovat, i když je autobus naplněný až ke dveřím. Dnes jsem s ním jel, zůstal jsem raději zašprajcovaný u dveří a nechal se od nich masírovat. Asi by se mi stejně nepovedlo dojít kamkoliv dál.
Velmi elegantně tu zabránili zmatkům s dvojími lístky: nemají tu lístky žádné. Platí se v autobuse přímo v hotovosti. Je na to speciální kasička s průhlednou stěnou, ve které řidič vidí vedle sebe vyrovnané čerstvě vhozené mince. Průběžně na ně zvládá pošilhávat (a to i když někdo platí až za jízdy), když je se zaplacením spokojený, zmáčkne tlačítko a mince propadnou dovnitř. Nevrací se nazpátek, zaokrouhluje se nahoru - a tak tam občas někdo, kdo nemá drobné, vhodí i menší bankovku. Ta pak potvůrka někdy nechce propadnout a řidič ji musí něčím ručně zašťouchnout dolů.
V tomto zvládají dokonce i pásmové tarify. Vedle kasičce je na cedulce napsáno, kolik se musí zaplatit za nástup - a kdo zaplatí, může v autobuse sedět až na konečnou. Autobusy po Macau stojí 2.50, na Taipu 3.30, na Coloane 5.00. V autobuse, který jeden z Coloane, se na Taipě tabulka přehodí na 3.30 a v Macau pak na 2.50 a je z něj místní autobus. Akorát se nevyplatí se svézt po Macau autobusem, který míří na Coloane...
Postupně už se v linkách začínám malinko orientovat. Tuším, že se mi asi povede si zapamatovat důležité linky, linky které staví mě poblíž, linky, které jezdí na místa, kam často potřebuji. Zatím se tu jenom rozkoukávám a hledám, kam se vlastně dá jezdit. Na to my zatím místní doprava - zejména absencí přehledné mapy - připadá příliš chaotická. No ale snad se rozkoukám.
Linky tu jsou číslované do čísla 35. Z čísla linky ale není nijak "systémově" vidět ani společnost, ani jestli je linka "ostrovní" (a tedy pásmová), nebo jestli jezdí pouze po Macau. Čísla jsou přidělovaná hodně napřeskáčku - a aby to bylo ještě zajímavější, tak občas existují linky s písmenkem (A, B i C); některé mají trasu docela odlišnou od základní varianty.
Nepovedlo se mi bohužel zjistit označení výrobce autobusů a jejich modelů, nejdou na autobusech nikde najít. Další důležitá informace: alespoň některé autobusy (od žlutomodrého TransMacu) číslované jsou, TCM mám podezření autobusy nečísluje.
Žluté tramvaje se tu (pro členy KPŽT bohužel) nevyskytují.
Vlada
MM
2005-10-10 08:19:15
Víkend v Macau Tenhle víkend jsem se rozhodl udělat si alespoň trochu pracovní, už mi připadá, že v práci nestíhám vše co bych chtěl a že aspoň s něčím dlouho odkládaným zkusím pohnout o víkendu. Nic většího jsem si na víkend neplánoval - že si kdyžtak dojedu zalézt na lezací věž a spíš tedy budu pracovat. Úmysl vyšel jenom trochu, práce jsem udělal jenom trochu, ale víkend byl nakonec docela příjemný :-)
Počasí už se tu posunulo natolik, že je i přes den příjemné jezdit na kole. Dojel jsem si na Taipu a odtamtud na Coloane, projížděl jsem rybářskými vesničkami, občas se někde prošel a poseděl, zaplaval si v moři. Naštěstí už vím kam, jinak to tu je s mořem trochu složitější. Je ho tu sice spousta a kolem dokola, většina pobřeží je ale nějak zastavěná - buď to patří k domečkům na pobřeží, nebo to je nábřeží, případně přístav. Na Coloane jsou asi dvě písečné pláže, poněkud plné lidí - kteří se ale ani moc nekoupou, jenom tak posedávají na pláži, občas se někdo snaží na surfu (plachtovém). Kousek od jedné z těch pláží jsem objevil ještě nezcivilizované nezastavěné kamenité pobřeží, kam akorát místních chodí rybařit a je tam klid. Jak nám tu postupuje podzim, už se voda trochu ochladila a byla už příjemná na plavání. Na bazénové stupnici ale pořád ještě má teplotu "je možno se zastavit a v klidu rozprávět".
V neděli se mi už povedlo dostat se na lezací věž. Pořád jsem pro ně byl "administrativně náročný" - místní lezecký klub nechává lézt jen své členy, které si bezpečnostně prověřil. Se mnou napřed nevěděli co dělat, pak vymysleli, že jim bude stačit průkazka ČHS. Poprosil jsem v Praze, nechal si poslat mailem naskenovanou průkazku - a skutečně, to zafungovalo a že tedy s nimi můžu lízt. Rovnou mi dali vyplnit přihlášku ... naštěstí je i anglicky, je jí tedy rozumět a vím, kam že se přihlašuji a co že to podepisuji. Tak budu kromě HK Vyšehrad i Clube de escalada guia Macau.
A s tímhle vším jsem se k práci moc nedostal. Tak si tu asi natáhnu pracovní dny později do večera (už mi to tu takhle pravidelně vychází), a na pracovní víkendy to budu muset zkusit odjinud :-)
2005-10-12 01:48:12
Náš Institut má zahradu. A je to vcelku příjemná věc. S klesající teplotou ještě příjemnější. No musím se vám pochlubit, v Praze jsme takovouhle vlastní zahradu neměli. Měli jsme sice za rohem například Valdštejnskou, ale nevyužívali jsme ji takhle dobře. Tady se na ní například pořádají podvečerní krátké pekárno-pauzy. Už jsem se naučil, co si objednat, když ostatní vyrážejí na výpravu do pekárny. A tak okolo šesté je to příjemné přerušení práce - sednout si s čajem a něčím sladkým s výhledem dolů na město, uprostřed zelenéno. No prostě zahrada - zdroj idylky.
Další užitečné využití zahrady je pěstitelské. Roste nám tu takový strom, a na něm takového něco divného hodně velkého. Jmenuje se to jackfruit, je toho tam jenom pár kousků, a občas pan ochranka-vrátný Jojo vyleze nahoru, jeden prohlásí za zralý a dodá ho do kuchyně - kde už se najde někdo ochotný, kdo ho naporcuje. A je to docela mňamka - sladké, konsistence trochu jako žvýkačka ... no ale mě to chutná!
A když už popisuji okolí Institutu, ještě se zkusím otočit ze zahrady na druhou stranu. Tak takovýhle mám prosím výhled z okna:
Pokud by vám připadalo, že takovýhle neón ... to přece musí být. No ano, je. Píší, že to je "Playmate's club", který maskují jako "taneční salón". Kolem páté případně přicházejí do práce pracovnice, lze se s nimi i potkat. Raději se moc nerozhlížejí a rychle zapadnou dovnitř. Kromě neónu, kterým na sebe tento "klub" upozorňuje, se to ale navenek nijak neprojevuje - a zbytek hotelu Guia je slušný podnik a udržujeme s nimi dobré vztahy. Oni nás občas někam odvezou autem, my k nim občas zajdem na oběd - a případně jim tam pošleme ubytovat účastníky konference. Ale účastníci se nemusí lekat, ten neón opravdu patří jen k vedlejšímu vchodu. A takovýhle vedlejší vchod tu pak naopak má asi každý hotel - tak nějak to s casiny patří k Macau...
2005-10-11 10:53:42
Ve zdejším teplém a vlhkém prostředí se daří ledasčemu. A podporu tomu dodává i nedostatek v Evropě běžných návyků pro zacházení s odpadky - přeci jen, ne vždy se zde vše do kontejnerů trefí, občas něco spadne vedle hned, občas to vypadne později z otevřeného kontejneru.
A daří se tu hmyzavcům i hlodavcům. Hmyzavce u nás zvané šváby už jsem tu na ulici potkal, už jsem tu potkal i krysu. Ani se moc nebála, jen se držela v koutě ve stínu a pokukovala po mě.
Ne každý se tu ale s takovým stavem je ochotný smířit, a individuálně se tu s hmyzavci porůznu bojuje. Institut má velkou zahradu, najednou nás tak upozornili, že v zahradě se bude večer postřikovat proti havěti. Později přišlo upozornění, že se bude dělat postřik proti havěti ("pest control") uvnitř Institutu. Říkal jsem si, že je to jen takové "požární cvičení", kvůli kterému si budu muset pečlivě vydrhnout všechny hrnečky.
A na hmyzavce jsem se zatím díval, že "tohle se mě netýká" a jen to pozoruju zvenku - děje se to na ulici, a v Institutu nějak plaší s prevencí. Tak včera mi tak najednou začal jeden šváb běhat po lince při vaření. Poměrně dlouho jsem to rozdejchával. Napřed mi jenom tak běhal okolo dřezu, to jsem ho zkoušel spláchnout, ale vyběhl zase nahoru. A pak už mi proběhl přímo pod prkýnkem, na kterém jsem si připravoval večeři. Ano, tento šváb už mi nikudy neproběhne, ale tápu teď, jak problém vyřešit jako celek.
Dneska jsem to tu konzultoval s ostatními - a že prý, spíš preventivně, tak jednou za 2-3 týdny celou kuchyň vystříkají nějakým sprejem proti hmyzavcům. Ten jsem dokonce v "čistící skříni" ve svém bytě našel, ale považoval jsem ho za zbytečnost. Dobře, není to zbytečnost, stejně jako asi není zbytečnost ani postřik uvnitř Institutu...
2005-10-16 20:17:33
I v rušném, moderně mrakodrapově rostoucím Macau se drží buddhistické chrámy. A jsou to prostory idyly a oddychu od hlučných ulic - a to i v případě, že jsou těsně vedle nich (a krčí se ve stínu mrakodrapů).
Napsal jsem buddhistické chrámy, a napsal jsem to nepřesně. Když jsem se snažil zjistit, jak to tady je s náboženstvím, dozvěděl jsem se, že tu je taková směska taoismu-buddhismu, případně ještě střiženého konfuciánstvím. Když jsem se snažil něco dočíst o nich, všude se říká, že to nejsou náboženství, ale spíše filosofie jak žít. Které ukládají různé drobné povinnosti, jako třeba ctít otce svého a všechny rodové starší dle přesné hierarchie nadřízenosti. A pak ctít své mrtvé a ctít své bohy. V případě mrtvých a bohů ctít znamená pravidelně něco obětovat. A nejvhodnější předmět k obětování je vonná tyčinka.
Chrámy jsou tedy plné především prostor, kam lze umístit zapálené vonné tyčinky. Ty jsou vysypané pískem (časem již promíchaným s popelem), do kterého lze tyčinku zapíchnout; nad sebou mají stříšku, která tyčinky chrání před výkyvy počasí a zajišťuje, aby vonný kouř nemohl utéct přímo nahoru ale prosycoval okolí. Kromě prostor na "zapíchnutí" malých tyčinek tu mají i u stropu zavěšené do spirály stočené dlouhé tlustší tyčinky, které všechny průběžně odhořívají. Dohromady to vydá na velmi silný chrámový dojem.
Chrám je rozdělený na různé malé svatyně a nádvoříčka, v jednotlivých svatyních jsou oltáře příslušného božstva (dvě hlavní bohyně tady jsou A-Ma a Kun Ian), a všude prostory na umístění tyčinek. Občas po straně i stánek, kde si lze tyčinky koupit. Ve zdejším náboženství se jedná o individuální záležitost; každý si sám přijde, zakoupí tyčinku, zapálí, pokloní se několikrát před oltářem, "zapíchne" tyčinku. Samozřejmě, toto je můj zcela nepřesný a zkreslující dojem - snažil jsem se alespoň trochu odpozorovat, jak se zde chovají místní, a jaké chování bude přijatelné ode mě. Místní tedy dle svých potřeb buď pouze obětují tyčinku "a jdou", nebo, zejména pozoruji že starší paní Číňanky, zůstanou v modlitbách o něco déle.
A za chrámem je i zahrada na posezení (a zamyšlení). Určitě byste ode mě ani nechtěli, abych fotil uvnitř chrámu - ale v zahradě už jsem si troufl, tak alespoň nějaká obrazová příloha je.
Hania hana.menclova@cssz.cz
2005-10-17 18:42:53
Tak se tu tak starám sám o svojí domácnost. Není to zase tak těžké, tak moc nepořádku si tu nenadělám, tedy po sobě nemusím ani tolik uklízet. Důležité je ale nezanedbávat boj s místními specifiky.
Na šváby se toho tak moc vymýšlet nedá, je ale potřeba se donutit si po sobě hned umýt nádobí a nenechávat ho na ráno, mohlo by je lákat. Kromě havěti je ale potřeba bojovat i s vlhkostí - ta, narozdíl od teplot, zatím nepolevila. Do velké šatní skříně a do šuplíku s drobným prádlem jsem dával krabičky na pohlcování vlhkosti. Ta v šatní skříni už naplnila svůj limit 450ml a bylo potřeba ji vyměnit. Přikládám ilustraci - srovnání prázdné a plné krabičky. Zmizel bílý prášek z horní části, a dolní část je zcela vyplněna vodou.
Jeden zajímavý aspekt boje s vlhkostí ve skříni je zavírání dveří od skříně. První nápad samozřejmě je dveře zavírat, ať si krabička zbytečně neplýtvá síly na odvlhčování celé místnosti. Kromě toho, samozřejmě, místnost vypadá daleko uklizeněji, když jsou skříně zavřené. Ale dostal jsem radu, že krabičky jsou vlastně zbytečné, stačí skříň nechat otevřenou když běží klimatizace, to ji dostatečně vysuší. Jenže, kdo má pořád hlídat, kdy mají být dveře zavřené a kdy otevřené? Tak mám ve skříni od soboty novou krabičku, uvidím, jak dlouho vydrží.
A kromě toho údržby domácnosti se i starám o její rozšiřování. Abych tu mohl přijímat návštěvy, bylo potřeba trochu zvýšit počet hrníčků, příborů a skleniček. Vyrazil jsem tedy do horního patra Supermercado Sun Iak (místní čínské sámošky), a vybíral. Z jednoho druhu skleniček na víno, jednoho druhu příborů atp. se vybíralo podobně jednoduše. Po paměti mi připadalo, že se shodují s tím, co už v bytě je - tak si jsou alespoň podobné. Takovéto doplňky se tu nakupují jednoduše, vše je po jednotlivých kusech a za ceny odpovídající vzdálenosti od země původu. Překvapení pro mě ale bylo, když jsem se u skleniček na víno začal domáhat nějakého zabalení - a představoval jsem si krabici s přepážkami na jednotlivé skleničky. Se čtyřmi skleničkami v košíku jsem paní prodavačce gestikuloval, že bych je chtěl zabalit. Paní zajásala, zatvářila se, že naprosto přesně pochopila co chci, a podala mi velký zmuchlaný kus igelitu, ze kterého právě něco vybalila. Vystlala mi s ním v košíku přes skleničky mezivrstvu, na kterou jsem mohl skládat další nákup. Ano, paní naprosto přesně pochopila, co mám ve zdejších možnostech chtít. Skleničky druhou vrstvu několika hrníčků a drobností vydržely, na zbytek nákupu jsem si vzal další košík. U pokladny jsem si pak skleničky do toho igelitu zaroloval a dostal jsem na ně dokonce samostatnou tašku. A přežily i transport domů ....
Tak přijeďte, jsem tu na vás připravený :-)
MM
Kdyz uz, tak jdou "na drink" do nejakeho baru - a tam si nejcasteji daji pivo. Mistni Tsing Tao bylo jednim klukem z Mnichova odsouhlasene jako v zasade pitelne pivo, blizke nemecke produkci.
Vlada
2005-10-20 19:48:23
S obrovským nasazením se tu teď budují barikády. Tedy, mantinely. Chystá se tady totiž Macau Grand Prix - velká cena Formule 3. Je to jeden z mála okamžiků v roce, kdy se v Macau bude něco dít, a tedy se již v předstihu vše připravuje. Mám podezření, že organizátoři ví, že kdyby nezačali několik měsíců předem, tak se to s místní intenzitou pracovního nasazení prostě nestihne.
Grand Prix se jede na na městském okruhu, během roku to jsou zcela běžné ulice. Některé z nich mají charakter "průtahu městem" (okružního průtahu, jinak není odkud kam průtah dělat), některé jsou jen trochu větší ulice. To je případ ulice, která vede přímo pod naším Institutem. Přímo u něj je na ní jeden z klíčových bodů okruhu, zatáčka u Maternity hospital (což je dřívější název naší budovy, tedy jsem se takto z prospektu Grand Prix dozvěděl, že pracuji v porodnici). Z naší zahrady bude na tuto zatáčku velmi dobrý výhled, prý bývá tou dobou z mnoha stran zájem o návštěvu Institutu. A prý mám rovnou počítat s tím, že během toho týdne nepůjde udělat prakticky žádná práce - okruh bude intenzivně slyšet dovnitř i přes jinak dobře těsnící okna, a bude tedy lepší podlehnout všeobecnému ruchu a prostě ten týden sledovat závody....
A na takovouhle událost se tedy už nyní vše možné připravuje. Tedy například zazdili průchod ve zdi, kterou jsme chodili na psí zkratku. Dobrá, to se pořád ještě dalo přejít, ale dnes tam natáhli nahoru i drátěné zábrany. U těch jsem nepochopil, na co jsou, zřejmě proti davům zvědavců, kteří by psí stezkou přišli odspodu a přes nízký mantinel přepadávali do jízdní dráhy.
Všude podél okruhu pak budují ocelová svodidla do výšky pasu - v chodníku už jsou připravené díry, do kterých se zasunou sloupky a přes ně namontují svodidla. To celé případně překryje zábradlí, které tam je po zbytek roku.
Zábradlí ale mívá mezery, kterými se dá pohodlně proklouznout. Našel jsem si tu běhací trasu, která vede napřed kolem rezervoáru a pak kousek ulicemi. Tam musím semtam přebíhat z chodníku na chodník. Doteď stačilo proklouznout mezi zábradlím, teď musím přelézat mantinely.
Mezi rezervoárem a přístavem je řídící věž Grand Prix a prostor pro boxy, odhaduji že tam někde bude i start a cíl. Začali už tam i stavět tribuny. I na ně mají ve vybetonovaném svahu hráze rezervoáru připravené úchyty a jen nacvičeným postupem montují konstrukci. Překvapivě, ne z bambusu! Vypadá to jako haki-lešení evropského stylu ... ale pro montování její střechy si postavili pomocné bambusové lešení. Tím mi ale zabrali průchod kolem rezervoáru a i zde mi zkomplikovali běhací trasu. No já nevím, co že to všichni na té formuli vidí...
PS: Při večerním běhání jsem tu objevil pejsky "zviditelněné" reflexními odrazkami. Někde to byla reflexní známka na krku, někdo kus oranžové odrazky na obojku. Ptám se pejskařů v Čechách: vyskytuje se to už i u nás, nebo je to místní novinka?
Hania
2005-10-18 18:20:28
Macau je hustě zastavěné město, které se snaží budit dojem, jak je moderní a dynamicky se rozvíjející. Dokonce jsem si na to téma dnes přečetl úvodník v novinách, ze kterého se ale mezi řádky dalo vyčíst, že jakákoliv podnikavost se zde omezuje na kasina a nic jiného tu nikdo pořádně dělat nehodlá.... ale to je jiné téma a na něj se třeba rozpovídám jindy. I tak se Macao snaží budit dojem rozvoje.
Přesto se nám ale ve svahu pod Institutem drží džungle, ve které pobývají bezdomovci, v dolní placatější části je v ní malé vrakoviště aut, několik smetišť, a vedle nich pár kůlen a chatrčí patřících bezdomovcům povýšeným na kůlnomajce - hlídače smetišť.
Vypadá to uprostřed zastavěného města jako pěst na oko. Tedy, čistě pro nás je to nakonec příjemné, džungle seshora z naší zahrady vypadá příjemně jako zalesněný svah a bezdomovci k nám nahoru nevycházejí. Dole to ale ve srovnání s nablýskaným centrem hned vedle vypadá hodně nepatřičně a nepochopitelně. Hej, vysvětlení jsem se dozvěděl a je prosté: na tom pozemku je bývalý hřbitov, a Číňani tam prostě stavět nechtějí a nebudou. I když už na tom pozemku nic vidět není a pouze přetrvává paměť, že to je bývalý hřbitov.
No, a přes tento pozemek vede zkratka z našeho Institutu dolů do města do "barové čtvrti". Všechny ostatní cesty z našeho kopce vedou někam jinam a "na drink" by se muselo jít hroznou oklikou, takhle to je vlastně hodně blízko.
Kromě toho, že cesta vede přes hřbitov, je na ní ještě další překvapení: bezdomovci-kůlnomajci si tam vydržují (neříkám že krmí) smečku neurčitého počtu psů neurčité rasy. Když jsem šel po této zkratce poprvé, myslel jsem si o pokynu od Scotta "vezměte si všichni po cestě 3-4 kameny", co že to bude za divný vtip. No, přeci jen přeháněl, s těmi psy se dá vyjít v zásadě po dobrém, stačí se s nimi nehádat a kdyžtak ukázat, že pár kamenů mám. Házet je na ně stejně nemá žádný efekt, akorát se je pokouší lovit (a možná by je zkoušeli aportovat).
U brány pozemku pak kameny odhazujeme, abychom si je náhodou nepřinesli až do baru - a nějak se nám tam dole hromadí. Nahoru už se zkratkou nechodí - buď se už jede přímo domů, nebo: je to do kopce, je to později večer, a to už je naprosto ospravedlnitelné si vzít taxíka. A já už to nevytrhnu, když potom ještě vracím do Institutu pro notebook a jdu zkratkou. Ale aspoň trochu se snažím vracet kameny nahoru :-)
MM
O bezdomovci, který má kůlnu, už nemůžu mluvit jako o bezdomovci, když přece má kůlnu. No jak mu jinak říct? :-)
Vlada
2005-10-27 06:08:50
Tak jsme tu prosím měli konferenci. Na něco se přeci vymluvit musím, když jsem za tento týden ještě do deníku nic nenapsal. Tedy se vymluvím na to, že místo toho, abych do jedenácti večer seděl nad vlastní prací v kanceláři, jsme tu měli konferenci od devíti ráno do sedmi večer. A tedy jsem psaní vůbec nestíhal, protože na konferenční odborný program ještě navazovaly konferenční večeře. Díky tomu se mi podařilo prozkoumat některé zdejší restaurace, do kterých bych jinak vůbec nevyrazil. Nezbývá mi než souhlasit s popisem, na jaký mě sem původně lákali: v Macau se míchá a vzájemně ovlivňuje kuchyně celého světa a zdejší širokou nabídku lze jen s obtížemi hledat někde jinde - a některá jídla jinde nejsou vůbec.
.... bohužel stále nestíhám - nechám si takhle "vytrhnout pero z ruky" a k deníku se vrátím později.
Hania
Xiangpeng http://xiang.blog.edu.cn
2005-11-03 19:18:35
Omlouvám se svému deníčku za to, jak ho teď zanedbávám. Je tu teď živo, mám tu návštěvy, věnuji se návštěvám a nevěnuji se deníčku. Za tu poslední část se stydím, ale příliš toho s ní v tuto chvíli dělat nebudu. Až návštěvy odjedou a mně tu opět začne být smutno, připlazím se k deníčku a budu opět dokumentovat, co se zde děje.
Prozatím si můžu postěžovat, že tu ošklivě diskriminují běžce a upřednostňují místo nich závodníky formule F3. Já se zde snažím poctivě trénovat na prosincový půlmaraton, a oni nejen že mi výstavbou mantinelů zazdí zkratku do hospody, ale dokonce i běhací trasu. Na mém oblíbeném okruhu okolo rezervoáru vybudovali plot kolmo od břehu rezervoáru až k dálnici; tím přehradili trasu a z kolečka udělali půlkolečko, na kterém se dá leda běhat tam a zpátky (... jako zmatkující rozjásaný aportující pes ...). Dnes jsem raději vyrazil na okruh okolo majákového kopce - na který se ale večer dá dostat leda tak, že běžím okolo Institutu, ale to jsem nějak vydržel.
Vyjma těch několika nepříjemností, které výstavba mantinelů pro Grand Prix způsobuje, je to technicky zajímavá činnost. Všude okolo okruhu mají podél chodníků už připravené díry. Ty mají během roku zaslepené kovovými kryty, případně zasypané na vrchu kamínky. Přijde dělník, vyhrabe pohrabáčem kamínky, rukama hlínu z pod nich, vše nahrne do přineseného pytle. Do díry ze zasune stojan, ukotví se dřevěnými klíny v dotyčném pytli přineseném, jde se dál. Na stojany se montují svodidla, případně se výš nastaví tenčí stojan pro napnutí ocelových lan. U nich zatím nevím, jestli mají chytat něco, co poletí z dráhy, nebo mají držet přihlížející dav, aby nepadal do dráhy. Doufám, že příliš nebudu mít příležitost pozorovat v akci.
Přímo před Institutem máme jednu z klíčových zatáček okruhu. Pro případ, že by někdo tuto pravotočivou zatáčku nezvládl a pokračoval někam na její vnější stranu (na vnitřní, kde začínala stezka, už jsou mantinely a lana), nám obložily zeď Institutu sloupci pneumatik. (... a chrání tím auta nebo naší zeď ....?). Kromě toho těm, co to nezvládnou, umožňují i pokračovat rovně naší poklidnou ulicí směrem k majáku. Její začátek taktéž obestavěli mantinely, o kus výš pak asi udělají zátaras - vidím tam na zemi připravené díry i napříč ulicí. Mantinely nám tedy i tvoří "bezpečnou" cestu do školy - po chodníku a po schůdcích můžeme těsně proklouznout okolo závodního okruhu. Joj to bude týden.
Prozatím se ale soustředím na tento víkend - prodloužený o pátek a pondělí. Vyrážíme společně do "té opravdové Číny" do Guangzhou (Kanton), hlavního města provincie Guangdong (taktéž Kanton). V pondělí večer deníčku slibuji reportáž - a teď se s ním s omluvou opět loučím.
Hania
Slafka shavelkova@volny.cz
MM
2005-11-21 16:35:39
Byl jsem se dnes účastnit čínsky vědecko společensky. To nám takhle někdy minulý týden přišel mail, že se bude slavnostně podepisovat "smlouva o vzájemném vyhodnocování projektů" mezi Makajským fondem rozvoje a Čínskou vědeckou radou (volný a raději mírně anonymizující překlad). Kdo že má zájem se za Institut této společenské akce účastnit, nechť se nahlásí. Říkal jsem si napřed, že se mě to ani trochu netýká, co bych chodil dělat kašpara někam, kde nejspíš nebudu rozumět ani slovo. Teď ale máme nejvyšší vedení fuč (pan ředitel na několika-konferenční cestě a Chris s kotníkem v sádře), a email pak putoval ještě jednou s výzvou, jestli by přeci jen někdo nešel. Nechal jsem se nakonec zlákat zvědavostí a přihlásil se - spolu se Scottem a Zhimingem.
Dneska ráno si mě Scott vzal stranou, že mi raději vysvětlí, o čem že čínská společenská záležitost je. Jeho motivaci jsem chápal, jeho práce je o shánění kontaktů - a on i tuto akci bral jako možnost jak proniknout do čínských struktur, a tedy z nás asi nejvážněji. A tvářil se, jak že důkladně rozumí čínské společnosti (ti, co Scotta již potkali, vědí, že takto se tváří na cokoliv...). Ale řekl mi několik důležitých věcí, o kterých jsem se sice dočetl v průvodci, ale nevybavili by se mi - například, že vizitka je "součást osobnosti" dotyčného a je tedy potřeba s ní zacházet s náležitou úctou - přijímat ji oběma rukama, nějakou dobu se zaujetím studovat a teprve poté uložit - a v žádném případě ne do zadní kapsy kalhot, ale nejlépe do náprsní kapsy. Pak že nenavazovat oční kontakt a naopak mírně potěkávat pohledem. No a především že konverzovat o společensky nezávazných tématech. Přímo mi nepodsunul počasí, ale ať třeba mluvím o tom, že jsem přijel na rok do Macaa, jsem tu už dva měsíce a hodně se mi tady líbí - a co že mě tu baví. Raději že nemám mluvit po politice ... a už vůbec ne o posuzování grantů. Ona totiž celá tahle záležitost je pro Makajský fond rozvoje poněkud ostudná. On si totiž granty přiděloval pouze svým známým takovým způsobem, že už dostal seshora přímý pokyn, ať podepíše tuto dohodu o externím posuzování projektů...
A takto připraven jsem na akci vyrazil. V rámci místních zmatků jsme tam přišli skoro pozdě, protože jsme si objednali taxík který se neměl k tomu přijet ... ale dorazili jsme včas a zapojili se do davu - já a Scott jediní "nečíňané". Sledoval jsem co se děje ... u vchodu do sálu všichni příchozí odevzdávají po jedné vizitce na talířek, vítací personál konferenčního centra každému potřese rukou ... několik lidí, kteří znají Zhiminga nám všem potřesou rukou, představování se tam už nevejde - a pak velká akce. Na pódium přijdou ti dva nejvyšší co podepisují, oba si na chvíli čínsky zařeční, pak se usadí ... a dav "reportérů" (tj. mladíků oblečených v džínách a kožené bundě, jasně se odlišující od kravaťáckého obecenstva) zuřivě cvaká spouští a blýská blesky - a průběžně, za krátkých představovacích projevů, se na pódiu za "dvěma nejvyššími" hromadí "další vysocí". Všechny projevy jsou ale čínsky, tedy naprosto netuším kdo tam byl - bylo to pro mě takové zvláštní divadlo. Po podpisu si oba podepisující vzájemně předají "pamětní trofeje" - jedna skleněná, jedna kovová soška na dřevěné plaketě - a to vše stále za fotografického hromobití.
Pak se akce přesunula do předsálí, kde čekalo občerstvení - a už byla i šance, že se dostanu do skupinky, kde se bude mluvit anglicky. Občerstvení bylo dobré - a Scott mě zavedl k "někomu z University of Macau", s kým se znal. Jak jsem se o něco později dozvěděl z vizitky, byl to rektor. Zajímavý postřeh - i on narazil na neprůstřelnost grantového systému Makajského fondu. Sice mu, stejně jako nám, jeden projekt vzali, stejně jako nám mu ale na něm skrouhli finance na směšně malý zbytek - v našem případě 17%. V konverzaci jsem se držel rad, které mi dával Scott, potichu jsem se bavil tím, jak on podle těchto rad skutečně celou konverzaci diriguje, a ještě mě vybízí ať vyprávím, jak jezdím po Macau na kole. Naštěstí se to stočilo jinam. Pak už se důležití (byli označeni docela velkou kyticí na klopě) začali trousit pryč - a mi po chvíli taky. Zhiming nás ještě představil lidem které on znal (ale kteří už nám přitom utíkali). Potřásl jsem si rukou s makajským ministrem - bohužel, nevím čeho a nevím jeho jméno. Ale aspoň jsem si odnesl vizitku rektora University of Macao.
Sláfka
Fotodokumentovat jsem tam bohužel nemohl, protože od toho tam byli ti reportéři v kožených bundách a džínách, já tam byl na straně kraváťáků.
Mohl bych to zkusit přiblížit ... bylo to podobné jedné přednášce, kde dotyčný mluvil čínsky a měl čínské slajdy, ale tady narozdíl od toho nebyly žádné slajdy.
Na popřednáškové rozpravě už se naštěstí mohly tvořit anglicky mluvící hloučky (tedy, ten jeden, náš, další neměl nikdo potřebu vytvářet).
Vlada
Slafka
2005-11-22 16:25:06
Bydlím tu v bytě ve věžáku, který již něco pamatuje - a tedy tu semtam je potřeba něco opravit. Alespoň ze začátku jsem si říkal - jéé, tady v místnosti s pračkou je asi prasklá žárovka, to si spravím sám. Ona tu ale většina věcí potřebuje opraváře. Například i ta žárovka - když jsem si ji chtěl vyměnit sám, zjistil jsem, že se protáčí i s objímkou ... a vrtání se v elektrice v bytě který patří Institutu jsem raději přenechal Institutu.
Celé to má fungovat hrozně jednoduše - nahlásím závadu sekretářce Alice ([alis]) a ta se postará o opravu. Krásně to zafungovalo s rozbitými klimatizacemi - to my Alice pouze oznámila, že objednala opraváře a jde na něj do mého bytu čekat. Já pak akorát večer přišel k už hotovému - napoprvé ke spravené klimatizaci; za čtrnáct dní na druhý pokus už mi dali novou. Zkoušel jsem ke klimatizacím přibalit i to světlo nad pračkou, ale to se nějak nepovedlo ...
A pak už mě tu začla zlobit pračka samotná - zastavovala se během praní a stěžovala si, že neodtéká odpad. Což o to, já bych si také stěžoval, to samé jsem pozoroval v umyvadle, také neodtékalo. Pračka se ale kromě toho stěžování počůrávala. Prasklou hadicí, kde se o ucpaný odpad vytvářel přetlak, uměla udělat na dlaždičkách solidní loužičku - která nakonec odpadem odtekla.
Tedy jsem zahlásil závadu ... a Alice mi ještě na ten den večer objednala opraváře, ať jsem v sedm večer doma. Aaaha, nu dobrá, už to nemám s takovým komfortem - ale odešel jsem tedy z práce dřív a v sedm čekal na opraváře. A ještě v půl desáté čekal na opraváře... Druhý den mi na můj dotaz Alice odpověděla, že ji opravdu překvapuje, že opravář nepřišel - a za chvíli mi psala, že na to prý opravář zapomněl, ale tento večer že už určitě přijde. Kdyby náhodou nepřišel do 7:15, mám ji zavolat. Myslím že přišel tak v 7:13 - ale hurá, dorazil.
Teď jen doufat, že ví, co má dělat. On neuměl ani slovo anglicky, já ani slovo čínsky - ale domluvili jsme se. Povedlo se mi mu sdělit: "Dobrý den, vidíte toto umyvadlo? Vůbec z něj neodtéká voda, podívejte. A tady pračka, ta má ten samý problém. A tady to světlo nad ní, to nesvítí, ani když mačkám vypínač - a žárovkou to není.". Dostal jsem odpověď: "Ano, děkuji, vím co mám udělat a hned se do toho pustím.".
Nechal jsem pana opraváře opravářit a sám jsem si něco dělal na notebooku. Najednou ke mě pan opravář přišel, ukazoval směrem ke dveřím, rukou tam a zpátky ... aha, "Já si jen odskočím koupit součástku, kterou zde potřebuji, a hned jsem zpátky.". Vrátil se s novou objímkou, chvíli dál něco kutil - a pak mi začal signalizovat něco směrem k mému notebooku. "Já bych teď potřeboval vyzkoušet to světlo a nevím, jestli by to nemohlo ublížit vašemu počítači". "Nebojte, já mohu jet i z baterek, podívejte, teď jsem si odpojil napěťový kabel."
Světlo fungovalo, mně teprve v tu chvíli došlo, že si na výměnu objímky ani nevyhodil pojistky. Zřejmě věřil těm, co před ním zapojovali fázi - a nebo se tím vůbec nezabýval.
A pak už mi za chvíli jen sdělil: "Už mám hotový i ten odpad, podívejte, umyvadlo odtéká - a pračku prosím do zítra nepoužívejte". To byl sice překladatelský oříšek, ale i to se povedlo.
A pak jsme ze sebe každý vydolovali i jedno slovo v jazyce protějšku: pan opravář ukázal na pračku, světlo a umyvadlo a každým směrem řekl "ou-kej" - a mě se povedlo "xie-xie" poděkovat. Po krátkém zaváhání rozuměl a tvářil se na to potěšeně.
.... a takhle by to mohlo končit happy-endem, ale dneska jsem poprvé zkusil pračku použít znovu. Stěžuje si a počurává se stále, ale teď už ta loužička skrz okolo nově utěsněné odpadové hadice nemůže odtékat. O dalším vývoji budu informovat.
Hania
MM
2005-11-20 16:43:59
Deníčku deníčku. Ano, ještě více tě zanedbávám. Měl jsem tu návštěvy, nebylo mi tu smutno, a ani jsem nepsal do deníčku. No, a teď už asi zase začnu.
Ještě jsem si ale v hlavě nesrovnal Guangzhou, a nezapíšu ho tedy ani dnes. Nebudu to ale dál používat jako záminku, proč nepsat vůbec, a budu tedy alespoň psát o tom, co se tady děje. A Guangzhou už se neděje, Guangzhou se dělo skoro před třemi týdny. Tedy ho zapíši v nějaké pondělí - možná by to mohlo být to zítřejší, v nejhorším to za týden. Teď tedy o tom, co se tu děje - a děje se tu Grand Prix. "52nd Macau Grand Prix 17.-20.11.2005"
Že se Grand Prix bude dít bylo vědět už dlouho předem. Stavěly se tu mantinely, tribuny; pro ty, co by si toho nevšimli, se vyvěsily i plakáty. A ještě se o tom pro jistotu všem řeklo. Tedy, alespoň v rámci Institutu. Například Bernhard říkal, že Grand Prix se na Institutu "prožívá", že se vždycky najde někdo, kdo vytiskne seznam startujících jezdců, aby každý mohl vědět, kdo za jeho zemi jede. Vedení Institutu nás pak pro změnu informovalo o tom, jak se v době konání Grand Prix dostaneme do práce. Že nám na rohu pod Institutem kudy chodíme do práce zbudují zátaras, a že to máme obcházet přes pozemek Yuet Wah College, že nás tamtudy pustí. A následovalo upozornění, že až tamtudy projdeme, tak nás možná zastaví policie, že tam kam jdeme nemáme co dělat - vchod do Institutu je už ve "střeženém" prostoru zátarasu. Tedy nám ve středu večer každému dali "pass" - kartičku s logem Grand Prix, nápisem United Nations University, zavěšenou na jasně červeném popruhu kolem krku. "Kdo potřebuje pro příbuzné a známé, stačí říct."
No, a pak to přišlo. Ve čtvrtek jsem přišel do práce, poučen jsem měl po ruce připravený "pass" ... a že Grand Prix opravdu probíhá jsem s jistotou věděl už cestou. Už v kopci pod lanovkou na kopec Guia (okruh vede z jeho druhé strany) jsem zřetelně slyšel jak jednotlivá auta přidávají plyn. A když jsem došel k Institutu, tak už nám skutečně pod zdí zahrady závodili, na příjezdové cestě jsme měli zátaras a ten byl pečlivě uniformovaně hlídán. Tedy, nikdo po mě ten "pass" nechtěl ani vidět (a nepotřeboval jsem ho během celé Grand Prix), ale stejně to vypadalo jako pečlivé hlídání.
V Institutu už vládlo vzrušení. Bernhard rozesílal maily s adresou, kde najdeme o Grand Prix více informací, který jezdec jede za jakou zemi, kdy se jede jaký závod. Pak ještě všechny obešel, dal jim seznam závodníku a každému našel, kdo za jeho zemi jede. Malinko přeháním, ale dobře to zapadá dohromady s Bernhardovým dřívějším tvrzením: "On každou Grand Prix někdo vytiskne a vyvěsí seznamy závodníků".
Já jsem při tomhle zkoušel pracovat. Moc to nešlo, auta, co jezdila pod zahradou byla velmi důkladně slyšet i uvnitř v kanceláři. A pak na trať vyjely formule 3. Když projely kolem nás, měl jsem i uvnitř v kanceláři pocit, že mi někdo projel hlavou kotoučem u cirkulárky. Takhle jsem vnímal každé auto. Na chvíli jsem se šel podívat ven, podívaná zajímavá, ale s prací naprosto neslučitelná. Poslal jsem mail ostatním, že jdu pracovat domů; Antonio se toho chytil a utekl myslím chvíli po mě.
V pátek jsem se raději schovával doma, v sobotu jsem se jel provětrat na Coloane ... a Grand Prix jsem si nechával na dnešek, kdy se jel hlavní závod, Formule 3. V Institutu to byla velká společenská událost (ostatně, dostali jsme i mailem instrukce, že nám tam přijdou zaměstnanci spřátelené Macau Foundation a máme se k nim chovat, jako by byli naši). Za Institut byly takto v neděli odpoledne všichni "v práci" a dokonce i s rodinami. Všichni už byli usazení na vyhlídkové straně zahrady, Bernhard ještě pro jistotu všem dodal vytištěný seznam závodníků (a teď už skoro nepřeháním).
No a pak to začalo ... a hrozně rychle proběhlo. On je to závod jen na patnáct kol. Našel jsem si, že tam je český jezdec Filip Salaquarda, vysvětlil jsem okolo, že těm, co sami umí španělsky, já s výslovností tohoto jména nepomůžu ... a zjistil jsem, že po někdy po prvním nebo druhém kole závodu nějak vypadl - najednou už jsem ho mezi jezdci neviděl. Všichni okolo fandili polskému Robertu Kubicovi - nejen širší příbuzenstvo od Tomasze, ale i rakušák Bernhard s rodinou, a úspěšně strhli i jihoamerickou kliku. Tož jsem se taky přidal - vypadalo to tam daleko nadějněji, Kubica se držel celou dobu v první trojce, a dokonce vedl. Pak, musíme to organizátorům vyčíst, závod přerušili pomocí safety car a při opětovném rozjezdu Kubica ztratil vedoucí pozici. Tak jsme se pak radovali aspoň z jeho druhého místa ..... a z toho, že Francouz, který startoval s číslem jedna a zpočátku vedl, skončil někde úplně vzadu. Ne že by Institut byl naladěn zcela proti Francouzům, ale žádného tam nemáme a tedy nám v tom nikdo nebránil.
Přikládám obrazovou dokumentaci - která zachycuje jak některé dramaticky vypadající momenty závodu, tak i vzrušeni obecenstva (a jak si lze všimnout, Grand Prix se sledovala i z balkónů v nejvyšším patře hotelu Guia). A pak už se začaly rozebírat mantinely a Grand Prix skončila...
2005-11-28 16:56:06
Dostávám z domova zprávy, jakou že prý tam máte zimu, čtu si v novinách o sněhové kalamitě ... a připadá mi to hodně nereálné a vzdálené. Tady se už v nějakou chvíli ochladilo. V kombinaci se stále puštěnou klimatizací už začalo být v Institutu opravdu zima a klepal jsem v kanceláři kosu. A venku už to bylo na dlouhé kalhoty a dlouhý rukáv (ale stačil ještě tenký). Ale už mi to stačilo na to, abych si začal tepla vážit a přestal se rouhat nadáváním na hrozné vedro. I když teplem se na vás vytahuji pořád. Udělal se tu teď teplý víkend a obcházení kopce Taipa Grande byla opět letní procházka, s příjemnou troškou skoro vedra, v letním oblečení.
Někdo by mohl říct, že zas vy, narozdíl ode mě, máte třeba takové bobování nebo sáňkování. Omyl, já ho to u prosím mám také. I při +20°C se dá bobovat. Nevěřil jsem, nenapadlo by mě, ... pak už jsem jen nevěřícně zíral, a pak už jen zíral. Prostě tu tak na parkovém kopečku, na ostrohu přímo nad letištěm, mají veřejnou bobovací sjezdovku. Tak asi 15 m dlouhá, nám by připadala jako prťavá, že na to by ani mrňata s bobovat nešla ... ale tady se bobovalo ostošest, a nejen mrňata, ale i dospěláci mrňata doprovázející, a i dospěláci mrňata nedoprovázející.
A to pod dohledem pana bobovacího asistenta-dozorce, který hlídá, jestli každý na boby nasedá správně ... jestli se všichni spravedlivě střídají o erární boby ... a při takhle malé a hustě využité sjezdovce i dává smysl hlídat, aby se vyráželo až když se dole už předchozí bobující i s boby odbatolili.
A ještě se vám tu musím pochlubit výhledem o něco později z vrcholu Taipa Grande. Ta rozparcelovaná vodní plocha v dálce (samozřejmě že už v Číně) jsou prosím rybí farmy. Ne všechna místní poptávka po všemožných vodních (mořských) potvůrkách je uspokojitelná z nestálého úlovku a proto se tu potvůrky i hromadně pěstují. Samozřejmě, jak ti z Guangzhou informovaní vědí, se ve farmách nepoužívá znečištěná voda z okolo tekoucích řek, ale čistá voda "odjinud". (Informační zdroj z Guangzhou už bohužel neřekl odkud). Já prozměnu nevím, odkud jsou krevety, které tu každou chvíli někde baštím. No, ale já vám sliboval fotku: tady je. A kromě zachyceného technického detailu je to i docela pěkná fotka, ne?
2005-12-02 07:56:06
Běžné nákupy tu řeším v "čínském supermarketu"" (místní název v rámci Institutu), pro který jsem si já vyrobil označení Delvita. On totiž takovýhle San Miu najdete v každém koutě Macaa, se stejně barevnými taškami (mimochodem, růžovými) ... no nákupní řetězec, stejně jako u nás.
Stejně jako u nás mají i věrnostní programy pro zákazníky. U nás je zdařile a programově ignoruji. Tady mi ale návštěva, kterou jsem do Delvity naučil chodit, z Delvity nasbírala jakési známky. Od pohledu listopadové - a ať prý je nenechám propadnout. Tak jsem pomalu zkoumal, co se s nimi dá dělat. Když jsem je zkusil ukázat u pokladny při placení, tak pouze zavrtěli hlavou, s trochu nechápavým výrazem. Pak jsem zjistil, že pokud chci známky alespoň dostat, musím při placení ukázat na paklík známek, co má slečna prodavačka u pokladny. To, že ji ukážu své známky, zřejmě nestačí jako projevení zájmu, že je i za tento nákup chci dostat. No, ale pořád zbývá otázka co s nimi. Posledního listopadu jsem večer vzal všechny známky, že je zkusím na něco použít. Dozvěděl jsem se předtím od Coffee, že jdou použít "na nějaké zboží". Tak jsem obhlížel regály, kde u nějaké cenovky uvidím "na toto lze použít známky". Neviděl. Tak jsem naskládal do košíku věci, které bylo potřeba do ledničky doplnit a šel k pokladně. Rovnou s košíkem jsem podal i známky. Slečna prodavačka se podívala do košíku - a zavrtěla hlavou. Tedy jsem vše zaplatil penězi ... a s drobnými zpět mi slečna prodavačka dala letáček, co že se se známkami dá dělat. Naprosto jasné čtení, čísla poznám. Druhý den jsem si nechal od Coffee přečíst i legendu k čísílkům. Tak tedy prý si za známku mohu koupit instantní nudlové jídlo, které vůbec nechci, za 12.50 místo 14.50. Tak jóóó. Tak děkuji za vysvětlení .... a když už vím, o co jde, tak nechám kromě listopadových známek propadnout i tu jednu prosincovou, co mi dali za tenhle pokusný nákup 30.11. večer. Tak jsem se s vámi podělil o zkušenost .... možná to doma funguje úplně stejně a mohl jsem to prozkoumat i bez jazykové bariéry, ale tady to bylo o to zajímavější. A takhle dotyčné artefakty vypadají:
A máme teď z oběda ještě jeden čerstvý obchodní zážitek ... šli jsme s přibližným plánem do které restaurace chceme dojít, a po cestě jsme se nechali zlákat agilním panem vedoucím do jeho "restaurace pro místní". O které jsem si pamatoval, že jsem tam byl jednou a hovězí bylo stěží užvýkatelné, ale dostali ještě jednu šanci. Pan vedoucí nám neustále ukazoval dvě jídla na vrcholu jídelního lístku, z nichž jedno byl krab za 80 patak (~ 250 Kč). Vybrali jsme si z lístku "pro místní" - podle anglické popisky "něco hovězího s nudlemi (ne v polévce)". Za chvíli přiběhl pan vedoucí a kalkulačkou nám říkal, že cena nebude 12.50 ale 15, že neplatí, co je na lístku. Nu dobrá. Přiběhl za chvíli znovu a v ruce držel tři kousky různé zeleniny, ať si na jeden ukážeme. "Asi co chceme mít na tom talíři", tak jsme na jeden ukázali. Trochu nás překvapilo, že už se neptá každého zvlášť. No, a pak nám začli servírovat. Z "něco hovězího s nudlemi" se vyklubalo "hovězí flaksy a kůže s nudlemi". A ejhle, zelenina není součástí jídla, ale přinesli nám navíc ještě talíř zeleniny. Při placení nám za něj naúčtovali 22.
Tak jsme se rozhodli bránit. Oni nás nepotěšili ani počátečním vystupováním, ani kvalitou jídla; nebudeme jim k tomu navíc ještě dělat bílé turisty, kteří zaplatí vše o co se jim řekne. Perský trh trval jen chvilku, pan vedoucí brzy přiměřeně spokojeně souhlasil s tím, že mu za tu zeleninu zaplatíme aspoň 10. Oni nás za talíř spařené zeleniny zkoušeli stáhnout o více než dvakrát tolik, kolik stojí jídlo pro místní.
Asi už nás sem pan vedoucí nebude příště lákat, ale my už jsme si předtím u stolu odhlasovali, že alespoň půl roku až rok sem určitě nepůjdeme. Tak máme náš silný emotivní vztah s touto restaurací vzájemný.
2005-12-04 09:04:02
Tak to mám za sebou. A nejenže jsem se dokázal dostat ke klávesnici, ale jsem i jinak docela pohyblivý. Zvedám se sice opatrně, ale když už stojím, nedělá mi problém chodit. Jenom by se mi hrozně chtělo spát - tak doufám, že oceníte, že vám ještě teď sepisuji čerstvé dojmy. Pokusím se popsat jak svůj dojem "z mého prvního půlmaratonu", tak i místní organizační specifika.
Organizační stránka zezačátku vypadala tak, že kdo chce běžet, musí opravdu chtít a hodně se snažit. Napoprvé se mi nepovedlo se přihlásit - nenašel jsem, kde že vlastně má úřadovnu to místní "ministerstvo tělovýchovy". Budovu jsem našel, ale ne ten správný vchod. Musel jsem si tam zavolat a nechat se donavigovat ... že místo hlavním vchodem se tam chodí přes dvířka s nápisem Pozor leopard.. Dobře tak ne, jenom si musím všimnout takové čtyřpatrové věže za budovou, ve které jsou jen shody a výtah ... a ze které vede v úrovni čtvrtého patra lávka do té správné budovy. Dobře, tak tudy. Tam se mi je ale nepovedlo ukecat, že jsem teď přece tady místní, a přihlašoval jsem se jako overseas athlete, za "ceny pro Němce". Tak aspoň vím, jak se cítili.
No, a administrativní mašinérie ještě pokračovala - kromě přihlášení si také ještě musím, jinde, a až v sobotu, vyzvednout číslo a čip. To se včera povedlo, večer jsem pak koukal do návodu, co že se vlastně s čipem má dělat. Tak prosím navléknout na tkaničku boty "co nejblíže prstům". A upozornění, že komu průběh přes matraci nezaznamená start ani cíl, nebude na výsledkové listině.
A přišel dnešek. Start byl v sedm ráno, oficiální sraz v šest - na stadionu na Taipě. Autobusy jezdí až od půl sedmé; při přihlašování mi radili, ať tam dojedu taxíkem (nééé, opravdu nemají zvláštní autobusy na dopravu závodníků z Macaa na Taipu). Tak jsem se raději domluvil s Irshadem, který bydlí na Taipě, a přespal u něj. Vstávání (budík 5:25) bylo nakonec hrozně jednoduché - vůbec se mi nedařilo usnout, tedy jsem se 10 minut před budíkem přestal snažit a oblékl se, posnídal a vyrazil.
Venku hóóódně foukalo. Trochu jsem si tím foukání vysvětloval i svoje nespání (hodně to kvílelo), ale musím ho asi nechat především na nervozitu. Nu dobrá, aspoň už se to blíží. Na stadionu spousta všelijak se rozcvičujících. A nikomu se zatím nechtělo na start, protože opravdu foukalo a bylo daleko příjemněji v závětří v bráně stadionu. Do toho se rozednilo, začali vyzývat k zařazení se na start, přestalo foukat ... tož se jde. Nojo, ale já měl pořád na zádech báglík!
V instrukcích psali, že ta dvě papírová čísla si mám přišpendlit na triko a to jedno látkové na báglík. A ten pak před startem odevzdat, a v cíli že mi ho zase vydají. Ale já nikde neviděl, kde by se báglík dal odložit. Zkoušel jsem se ptát organizátorů. Byla jich tam spousta, v žlutozelených svítivých bundách. Většina z nich neuměla anglicky. Ti, co uměli, mi řekli že neví. Start se blížil. Nervozita i dav houstly, zpátky už to ani moc nešlo. Našel jsem si jako oběť mladého organizátora na židličce. Na jeho odpověď, že neví, kde si báglík můžu odložit, jsem mu řekl: "Tak já si ho nechám tady u vás, nevadí?".
Nenasadil zcela odmítavý výraz, pouze se zatvářil, že když si chci báglík nechat "jen tak na zemi, ať si ho nechám". Tak jsem si ho tam nechal a doufal, že se s báglíkem zase uvidím. Když jsem doběhl do cíle (zpět na tento stadion), kluk tam seděl pořád na té samé židličce, báglík u něj byl ... a tato část dobře dopadla. Nepovedlo se mi ale ani potom vypátrat, jak že se to mělo s báglíky dělat, kde se odevzdávaly, ani kde se vyzvedávaly.
Ale ještě jsme neodstartovali. Dav ještě houstl, jednotlivá startovní pole už se srazila na sebe .... na óbrobrazovce v rohu stadionu jsme mohli střídavě vidět začátek startovního pole a řečnící papaláše ... a pak nás papaláši odstartovali. Na obrazovce jsme viděli, že už se běží, chvíli ale trvalo, než se začlo běžet i u nás. Startem jsem probíhal asi až za minutu, na něm jsem si mohl všimnout že "aha, to je ta matrace, co mi snímá ten čip". A pak už ven ze stadionu a do ulic.
Běželo se v hustém poli, ve kterém byl každou chvíli přede mnou někdo, kdo chtěl běžet o něco pomaleji ... kličkovalo se, "bojovalo o pozice", a dav postupně řídl. Oběhli jsme spodem po rovině kopec Taipa Pequenha a zamířili k mostu Friendship Bridge. Pro místně znalé: to je ten nejvíce na východ, dvouhrbý, co ho podjíždí trajekt z Hong Kongu. Most je dvouhrbý, protože pod ním vedou dvě různé lodní trasy. A hrby jsou sice vysoké, ale sedlo mezi nimi nejde moc nízko, tak té výšky k nastoupání naštěstí nebylo ještě víc. Při dupání do kopce mě asi tři spoluběžci upozornili, že mám rozvázanou tkaničku. "Kvůli nim" jsem si ji zavázal, docela jsem k tomu nadával, protože byla zašmodrchaná a ještě jsem si ji o kus později musel povolovat, protože jsem si ji moc utáhl a škrtila mě. No, ale jinak by mi každou chvíli někdo klepal na rameno - a možná bych si na ni i doopravdy šlápl.
Na mostě jsem si užíval výhledy. Takhle poránu bych se jinak ven nedostal, a asi i pomohlo noční foukání. Bylo jasně vidět široko daleko, vpravo přede mnou Zhuhai, nalevo čínské kopce, napravo špičato-šišaté ostrůvky v moři. No nádhera... a běží se. Kousek za druhým hrbem jsme v protisměru míjeli čelo pole. Říkal jsem si, že to je vlastně hrozně dobré - smyčka v Macau byla kratinká, a byly tedy jen "trošinku" přede mnou.
Po cestě jsme míjeli kdejaké stanice organizátorského zabezpečení. Kelímky s vodou jsem čekal a byly. Kelímky s něčím jiným a třeba sušenky jsem čekal a nebyly. A pak třeba byly k dispozici vymoženosti jako vodou napuštěná houbička. Nevěděl jsem, co bych s ní dělal, tak jsem jí nevyužil. Ostatní, co využívali, mě i tak docela pocákali. A třeba takovou sprchu jsem vynechal úplně - stál u cesty kropící vůz se sprchovým nástavcem, ale moc zájemců nenalákal.
Myslel jsem si, že běžíme tak brzo ráno proto, aby příliš nevadilo, že se pro nás zabere celý most. Nezabral se pro nás celý most. Zabral se pro nás jeden pruh, a většinu cesty jsme běželi v provozu. Který pro nás spousta policistů a organizátorů pečlivě kočírovala a zastavovala, ale který nám taky uměl docela smrdět pod nos. Ale to jenom chvilku, jinak na něj fungovalo čerstvé povětří.
Při cestě zpátky přes most mi protisměr "těch za mnou" přešel ze souvislý had v bojující jednotlivce, tak asi ve stejném místě jako jsem já míjel prvního. Tak jsem si z toho vyvozoval, že jsem asi v půlce pole. No, tak asi průměr. No tak jo. Do toho mi ale trochu začalo polevovat tempo - ti, kterých jsem se celou dobu držel, mi začali utíkat. Mezi 13-tým a 18-tým kilometrem mi utekli tak o 100m. Tou dobou jsme proběhli okolo letiště, a zbývalo nám po rovině dooběhnout kopec Taipa Grande a vrátit se na stadión.
To už jsem si řekl, že to určitě doběhnu a že teď můžu bojovat o čas. Nasadil jsem "vražedné tempo" a na zbývajících třech kilometrech těch 100m vybojoval zpět. To mi asi nakonec zachránilo "optickou hranici" na mém výsledku. Závod se končil (skoro-)kolečkem po oválu stadionu, a to už bylo "vychutnávání si". Ono tam tak příjemně hřálo sluníčko, atmosféra byla ... jako v cíli ... a ještě jsem viděl, že můj báglík tam je. No paráda ... tak to doběhnout, zabojovat o čas - a hodiny nad cílem říkaly 1:44:16.
Uf. Paf. Tohle jsem nečekal. Cílem bylo doběhnout v limitu (2h30m). Říkal jsem si, že na svém prvním 1/2-maratonu dát dvě hodiny by bylo dobré. Čas pod hodinu a třičtvrtě mi připadal jako naprostá scifi. No tak tu je.
V cíli mi dali do ruky nějakou kartičku, popošťouchli dál, pak mi kartičku někdo zase sebral a opsal na ní moje číslo. Kartička na sobě měla předtištěné číslo 217, tedy zřejmě pořadí, týýýjóóó. Z cca tisícovky ... tak to asi Evropu reprezentuju dobře.
V cíli mi pak nacpali do rukou kdeco kdeco. Ručník. Medaili. Vodu, sušenky a banány. Príma. Jen mě trochu zamrzelo, že tu medaili mi jen vrazili do ruky. Na Jizerské padesátce nám jí věšeli na krk ... a dojem z cíle to výrazně zlepšilo. Tady jsem měl trochu pocit, že jen proplouvám mašinérií. Ale jenom trošinku. Sedl jsem si na tribunu a užíval si. Sluníčko, voda, banán, sušenky, "dechovka" ... no prostě v cíli. A pak tak najednou .... vzrušení, všichni stojí, koukají ... fandí .... první z maratonců dobíhá do cíle. Černoušek :-) Dojem silný, malinko k němu srovnávání "vždyť já jsem doběhl teprve `před chvilkou' ".
Po nějakém delším okukování, odpočívání na tribuně a obhlížení předávání cen (kde jsem ani anglicky nerozuměl, za kterou kategorii to zrovna předávají kterému Číňanovi) jsem se vypravil domů. Ještě jsem odevzdal zpátky čip, zkusil si vyzvednout "certifikát" ... ale po vysvětlení, že mají poruchu počítače a teď je tisknout nemůžou jsem je raději nechal, ať mi ho pošlou poštou.
A teď tu tak ležím spokojeně unavenej .... a prý se poběží v únoru další závod v Hong Kongu ... a přemýšlím o celém maratonu.
Vořech kiss@railtrans.cz
Vlada http://www.sport.gov.mo/web/en/event/marathon2005/
Vlada http://www.sport.gov.mo/web/spEvent/macauMarathon/en/
Sláfka
2005-12-10 11:12:45
To jsem vám nedávno psal o boji opravářů s odpadem pračky - který sice chvilku vypadal na happy-end, ale brzy se ukázalo, že pračka se stále počurává a vyhráno ještě není. Než jsem ale stihl pračku nahlásit, nabraly hrátky s opraváři výrazně větších rozměrů. Sedím si takhle v obýváku, něco klapkám na notebooku, najednou slyším ránu, jako že v kuchyni něco spadlo.
Áááá, hahahááá, to známe, to jen někdo vyhodil odpadky do šachty. O něco později jsem si pro něco šel do kuchyně. Zarazí mě pohled na podlahu, něco na ní spadlo.
Hádám co. Je to bílé, na první pohled to vypadá jako rozbitý talíř, že bych ho položil na linku tak na kraj, že by sám spadl? Kouknu blíž - a ne, nemá to vůbec žádný pravidelný tvar, vůbec to není talíř, vypadá to ... asi ... jako omítka. Kouknu nahoru. Jo. Tak vidím, odkud spadla. Zhruba vidím proč spadla, někomu nade mnou musela podtékat voda, celý strop je promáčený, "pobublinkovaný", třepí se na něm vrstvy barvy. A v koutě vidím jeden kus omítky, který se už asi taky chystá spadnout ... přímo do mých zásob koření. Evakuovat koření!
Promočený strop, někomu podtékala voda ... asi třeba jako mě teď podtéká pračka? Nahlásil jsem obě závady - že se mi kus omítky chystá spadnout do vaření, a že někomu o patro níž asi dělám pračkou na stropě to samé. Rovnou jsem k mailu připojil i fotodokumentaci.
Alice mi poslala pana opraváře, "že se na to přijde podívat". Pan opravář přišel, a skutečně se na strop podíval. Tak asi na deset vteřin, a nemyslím si, že mohl vidět něco víc, než jsem na fotkách poslal. Ale bez podívání by to nešlo, i když ten den neudělal nic. Ještě se podíval i na pračku. Tam jsem zkusil dlouhou promluvu: "Podívejte, když peru, a pračka nabere vodu, a pak ji vypouští, tudy hadicí, tak tady někde je to ucpané, dál už to neodtéká, natlakuje se to, a tímto netěsným spojem to vyteče na podlahu. A celou jí to zaplaví, podívejte, tenhle kýbl vody jsem nasbíral z ní.". Tedy, tenhle projev jsem si plánoval a kvůli tomu jsem ten kýbl nevylil. Ale zabralo to a pan opravář rozuměl. Začal se rozhlížet, a našel náhradní odvod odpadu. Ještě tam byla trubka prostrčená do kuchyně, která ústí do kanálku pod dřezem. Vyzkoušel že odpad funguje - přepojil si do ní na chvíli přívodní hadici od pračky, a ještě mi k tomu vyčistil u pračky filtr na příchozí vodu. No to se mám.
Pak tak asi čtvrt hodiny telefonoval. Naprosto netuším o čem a s kým, jenom si mohu hádat, že se to týkalo závad v mém bytě. Během telefonování se pokoušel i odejít, ale já ho nenechal. Těsně než přišel mi totiž praskla žárovka v ložnici, a když jsem ji zkoušel vyměnit, tak mi přestala fungovat celá objímka - asi užižlané dráty. Zkoušel jsem pana opraváře ukecat na neplánovanou opravu. Tady ale domluva naprosto selhala. Abych mu vysvětlil, že to není žárovkou, jsem tam musel před ním dvě vyzkoušet. Pak mi jen ukázal prázdné ruce a zamířil pryč. Zkusil jsem mu nabídnout vlastní šroubovák, ale to také nezabralo. Ukázal v obýváku směrem k objímce světla a pak ke dveřím. Tak jsem se rozloučil - a nevěděl přitom, jestli jeho poslední odpověď byla "dojdu si koupit novou objímku" a nebo "vyřeším to až příště".
Až další den jsem domluvil s Alice, co že bude dál. Že prý si mám vyklidit kuchyň a počítat s tím, že čtyři dny budu bez kuchyně, že mi tam zrekonstruují strop. Já jen říkal, že nechci, aby mi omítka padala do jídla - no tak jóó. A na pračku že mi přinesou podstavec pod pračku - protože ta trubka je až o něco výš, než má pračka vývod odpadu. No to jsem teda zvědavej, jak bude tahle věc vypadat.
Zkusil jsem ještě i zaapelovat na špatný stav objímek obecně - že ty staré rozpraskané objímky s užižlanými dráty budou tak jako tak jedna po druhé odcházet, a navíc by se od nich také dalo vyhořet. Z toho ale bylo vyslyšeno jen to, že teď mi jedna objímka nefunguje a tedy je ji teď potřeba vyměnit.
Pak jsem ještě raději ověřil, jak to plánují časově. Zatím mi připadalo trochu nepříjemné, když jsem musel už několikrát kvůli návštěvě pana opraváře být doma v sedm. Znamenalo to přerušit rozdělanou práci a odnést si jí domů. Teď to měla být oprava přes den. Zeptal jsem se, pro jistotu, jestli pan opravář bude mít klíče. Když už tam s ním, přece, tak jako tak nebudu celý den. Alice mi odpověděla: "Tak já tam teda pošlu Mrs. Lee, aby tam na něj počkala.". Cože? Mrs. Lee u mě doma? Přijde v půl desáté? Dobře, aspoň musím určitě do té doby utéct, nezvládl bych, kdyby navíc ještě na mě mohla házet kyselé ksichty, že tam šla zbytečně, když tam ještě trčím.
A stalo se. Odešel jsem v devět ráno se před prací přihlásit na půlmaraton, když jsem se večer vrátil, byl strop hotový, pračka také. Tedy, vypadaly tak. Ale zůstalo tam nějaké vybavení, podle hladítka související se stropem. Že prý se ještě bude pokračovat, nemám se do kuchyně zpátky stěhovat, ale nic se nestane, když si v ní uvařím. Nakonec se ze "čtyř dnů bez kuchyně" vyklubalo deset dní s kočovnou kuchyní, ze kterých se tři dny na stropě pracovalo.
Ale za ten nynější běloskvoucí strop to stálo. Ten už je vyřešený a nic z něj nepadá. S pračkou je to malinko složitější. Včera mě počurala - v kuchyni. On totiž odvod z toho žlebu, do kterého teď kromě dřezu odtéká i pračka, stíhá odvádět pouze "jednu vodu". Zkusil jsem při praní mýt nádobí. A najednou stojím v louži. Tak dobrá, budu si pamatovat, že na toto pozor. A při praní i pozor na loužičky v koupelně - ona totiž pračka stále ještě podtéká, v místě, kde její odpad pan opravář napojil na tu novou trubku. Ale ono to podtéká jen málo - a navíc, teď je tam v koutě podlahy zase otevřená propusť do původního odpadu, kudy to, co prokape, může samovolně odtéct.
Myslím, že současný stav je vyhovující pro uzavření dočasného příměří. Nová fronta se ale zcela jistě ještě otevře, například teď, jak se ochladilo, jsem si trochu nepříjemně všiml, že dveře na balkon nejdou zavřít tak, aby skrz ně netáhlo. Tedy tato série ještě bude mít pokračování...
2005-12-11 16:23:16
Byl jsem se dneska znovu podívat v Hong Kongu. Provětrat se, podívat se na něco jiného než Macao, také byla myšlenka vyrazit na vánoční nákupy.
Říkám, si, že bych si takovýhle výlet měl dělat o něco častěji. Nebudu se pak divit, že některé věci mohou fungovat, že v obchodě může být normální nabídka sýrů (na jakou je zvyklý zmlsaný Evropan) .... A připomenout si tedy existují místa, která vypadají jinak, než ospalé a trošku smradlavé Macao. I když, i Hong Kong je stále pořád Asie. A podle místního vztahu k tělesným potřebám se mi i tady občas stane, že někdo těsně za mnou si odplivne, s velmi zřetelnými zvuky před odplivnutím (a to tu je pokuta za plivání 1500 HKD).
Ale dost stěžování - v Hong Kongu bylo jinak vyloženě příjemně. Teplo bez vlhka, slunečné nedělní odpoledne, ideální pro courání městem a parkem. Šel jsem tak trochu ve svých stopách z předchozího výletu, už jsem ale neměl tlak "co vše bych chtěl stihnout vidět", a jen jsem se coural, kudy se mi chtělo. No prostě idylka.
Nechám za sebe teď spíš mluvit obrázky. A zejména na základě připomínek k předchozí reportáži o Hong Kongu tam teď doplňuji dvoupatrovou tramvaj a i něco z nákupních center.
A zvlášť jenom dám obrázky z večerního Victoria peak - výhledy odtamtud jsou opravdu pěkné, no a podívejte jak se během chvilky mění. A tip pro ty co tam pojedou: na Victoria peak se dá jet i autobusem, a je to pěkná vyhlídková jízda po Hong Kong island.
Vlada
2005-12-12 16:11:28
Už jsem se tu smířil s tím, že jsem analfabet. V mnoha případech si neumím přečíst na zastávce, kam autobus jede, případně si neumím přečíst jídelní lístek. A také třeba dostávám do schránky letáky, které si nemohu přečíst. V době voleb se dalo z "obličejů v oblecích" poznat, že mi nabízejí skvělou budoucnost, z ostatních letáků se ani nedozvím, co mi vlastně nabízejí.
Teď mi výjimečně přišel do schránky jeden leták, který šel přečíst. Už málem skončil s obrázkovou reklamou na něco na cestě do koše, když si na něm najednou všimnu nápisů "Fotosoutěž" a "Zachyťte esenci Macaa". No hurá, to je něco pro mě, Macaa mám nafoceno spoustu, snad nebude vadit, že už se to třeba objevilo v deníku, jéé, budu slavný.
A niiic. Zase diskriminace. Je to pouze pro ty s trvalým pobytem v Macau. To už jsem při přihlašování na půlmaraton zjistil že nejsem. Tak nic. A to už jsem vybíral, co že by tam šlo poslat.... když už jsem konečně měl leták, kterému jsem rozuměl. Proč ho potom vlastně píší anglicky???
A jazykově je zajímavý i telefon. Zvoní mi takhle mobil, už vůbec se divím, že mi na něj někdo volá, číslo je nějaké místní, mě neznámé. Ostatní v místnosti telefon slyšeli takto:
Z mé strany se vjem příliš nelišil. Pouze všichni v místnosti si mysleli, že jsem to zavěsil já, ale ve skutečnosti to vzdala druhá strana. Doteď bohužel naprosto netuším, kdo to byl. Mohl to být omyl."Vladimir Mencl"
"Hello, it's Vladimir Mencl"
"Do you speak English?"
"I don't speak Chinese."
Prý se to tu stává docela často. Stalo se mi to i teď nedávno, v jednu v noci. Ještě jsem nespal, zvoní mobil, číslo skryté. Zvednu, to představím se. Ozve se mi protáhlé "Wééi". Prý to znamená "Haló". Ani teď jsem se nedozvěděl víc, protáhlé haló pro mé nečínské představení se přešlo rovnou do zavěšení. Tak si tu tedy ani nepřečtu, ani nepopovídám.
"A k čemu je mu umět anglicky?"
2006-01-16 16:30:03
Tak mě tu máte zase v Macau zpátky. Pobyl jsem na Vánoce doma, s kým se stihlo se pozdravil, a teď už vám zase budu psát na dálku z Macaa.
Už jsem tu sice týden, ale ten týden byl docela nabitý a na deníček se v něm nedařilo najít místo. Na víkend mám omluvenku ze zdravotních důvodů. Tak vám aspoň teď povím, jak to tu najednou vypadá jak na divokém východě.
Trochu to začalo už cestou přes vodu z Hong Kongu do Macaa. Loď vyrazila z přístavu nějak divně pomalu, pořád se nemohla rozjet ... pak něco dlouhého zahlásili čínsky a anglicky sdělili že máme problém se rozjet. Pak opět zahlásili něco dlouze čínsky a ve stručném anglickém překladu řekli, že opravdu máme problém se rozjet a vracíme se do přístavu přestoupit na jinou loď. Tak s tímto tak 3/4h zpožděním v neděli před půlnocí po víkendu stráveném na cestě dorazil zpět do Macaa.
A v bytě jsem se hodně podivil, jaktože tam je taková zima. Teoreticky jsem věděl, že se do něčeho takového vrátím. Na realitu mě to ale nepřekvapilo. Byt byl prostydlý - a topení, to tady téměř ještě nevynalezli. Dobře, ano, mám v bytě jeden přenosný přímotop. Ten umí roztočit elektroměr a udělat v jednom pokoji pocit ohřátého vzduchu. Když ho ale vypnu, tak pocit okamžitě vyprchá - všemi možnými skulinami, netěsnými okny, tenkými zdmi. Rozhodně tu ještě nevynalezli izolace.
Měl jsem tu už připravenou tlustou peřinu. Když se přes ní ještě hodila tenká peřina, tak se už pod tím dalo spát. A říkal jsem si, že v záloze mám pořád ještě spacák. Druhý den ráno jsem přišel do institutu - a tam to bylo to samé v bledě modrém. Ani institut nevynalezl topení. Ale všichni alespoň mysleli na to, jak by to s topením bylo pěkné. Prakticky všechny hovory se točily okolo toho, jaká je zima, jak má kdo netěsný byt, čím vším se přikrývá a co musí mít všechno na sobě. Teplomilnější jedinci z vždy vyhřátých zemí seděli u počítače v zimní bundě. Já ve fleesce.
Celkově se ukázalo, že jsem pro Macao svým příletem ze zimní střední Evropy naprosto nepřipravený. My, zhýčkaní středoevropané, zhýčkaní vytápěnými byty. My sice víme, co to je minus patnáct venku - ale nejsme připraveni sedět při plus patnácti uvnitř u počítače.
Zkoušel jsem to a povedlo se mi z toho nastydnout. Na jedno odpoledne jsem si sedl bez fleesky a další den už jsem kašlal. Zkoušel jsem to přes víkend vyležet, úplně se nepovedlo, dneska jsem sice vstal jako rybička, ale do office přišel a kašlal. Když už jsem nebyl k ostatním ohleduplný a nezůstal doma (věci, na kterých jsem potřeboval pracovat jsem ale stejně měl v institutu), tak jsem se alespoň zachoval ohleduplně po místním.
Příště ještě pokračuji o dalších místních novinkách, kromě zimy.
2006-01-17 16:41:24
Dozvěděl jsem se to až první den po příletu u oběda - máme tu teď problém s vodou. A jaký, jsem zjistil, když jsem se napil čaje co nám přinesli. Bylo málo vody v řece, ze které bereme pitnou vodu a natekla do ní přílivem mořská voda. A ta se načerpala do našeho rezervoáru. Tedy se v tuto chvíli z rezervoáru čerpá taková směs .... Když se člověk napije vody samotné, chutná to trochu jako mořská voda - ale pít se to dá, tak slané to není. Ale čaj, který se z toho uvaří, je pro silné nátury. Ti co tu již ochutnali čaj servírovaný v místních jídelnách v menzovním skle už zjistili, že chutná jako menzovní čaj, pamatovali-li si ho. Teď to získalo nové rozměry.
V bytě jsem si svůj první čaj po příletu uvařil z vody z kohoutku - a ten ještě šel pít, to byla ještě neslaná voda co mi tři týdny stála v trubkách. Ten další už byl doslana - ale v nestíhačce po příletu jsem si až po třech dnech stihl nakoupit - a tedy se vybavit balenou vodu.
Mezitím už se problém rezervoáru stihl projevit na trhu s vodou - nejlevnější druhy balené vody už došly. Tam, kde je je ještě mají, už jejich cenu zvedli na dvojnásobek. A to si to ještě musí člověk dávat pozor, aby omylem nekoupil destilovanou. I když, při pití mořského čaje u oběda asi i projde občas vypít čaj z destilované vody.
Do běžného života tu tedy přibyl boj s udržováním domácích zásob balené vody. Až se rezervoár vyčerpá, snad ho zase naplní už normálně pitelnou vodou. Zatím si ho ale musíme protočit skrz kohoutky. Ono to jde - nádobí se takhle mít dá, koupat se v tom dá taky. I vařit se z toho dá a rýži je i potřeba aspoň trochu dosolit, tolik soli tam není. Když jsem si byl ve středu zaběhat u rezervoáru, viděl jsem, že v něm už hladina klesla tak o dva metry. Tak to snad nebude tak dlouho trvat a zase se to tu znormální.
Prozatím s vodou exotika a divoký východ. Na druhou stranu, některé věci tu probíhají zcela normálně. Se svojí nastydlostí jsem si dneska došel "na středisko", tam mluví anglicky, přijde se tam s kartičkou, vytáhnout kartu, ... a doktor nakonec zjistí, že mám něco neurčitého na plicích a předepíše mi antibiotika. Takže v tomto případě žádná exotická Čína ale obyčejné zdravotní zařízení. Trochu ve stylu efektivně zorganizovaných amerických nemocnic - drahý čas doktora se neplýtvá na papírování, to dělají sekretářky; tlak měří sestřička. I její angličtině je rozumět :-)
2006-01-22 16:41:15
Bude se tady slavit! Nový rok! Cože, že už to bylo? No ten evropský možná, ale čínský nový rok teprve bude.
A na místní oslavy je potřeba mít spousto postavičkových a zvířátkových lampiónů - figurek, a tedy už se tady všude kolem množí.
A nejvíce mezi nimi převládá pes, a to tedy znamená co? No že nastává rok psa!
A kromě toho, že tedy tenhle maxipejsek (neznámého jména) vládne na hlavním náměstí, vyrojili se všude možně malé sošky psíků. Rozmístěné po parcích, ve všech možných stylech - od čínsky naparáděných psů, přes psí princezny, až po růžově flekaté dalmatiny. Ještě více si můžete prohlédnout v psí galerii.
Já jsem se dneska odpoledne toulal s foťákem po městě a sbíral pro vás barevné psíky. Trošinku jsem si přitom říkal, jestli nebudu vypadat jako "divný západní turista", když jim tu chodím po trávníku a zblízka si fotím psíky. Pak jsem se rozhlédl - a asi ne. Místní tu vyrazili s foťákem úplně stejně - a jediný rozdíl je, že vyrazili rodinně a tedy si s psíky fotí své ratolesti, případně sami sebe. Ale psíci na focení určitě jsou.
Jenom s některými je to trochu náročnější - oblíbené místo pro umisťování lampionových figurek je trávník uprostřed kruhových objezdů. Dobře se to tam vyjímá, hezky to oživuje město - jenom chudák reportér aby pak číhal kdy to bude moct přeběhnout doprostřed udělat nějaké detailní fotky :-) Ale co bych pro své čtenáře neudělal.
Pro zvídavé ještě doplním - začátek čínského nového roku teď připadá na neděli 29.1.2006. Jak se to přesně určuje zatím nevím. Našel jsem si, kde to popisují, ale nemyslím si, že bych to dokázal dostatečně rychle pochopit a tady odvyprávět. Raději teď ukážu obrázky. Pokud někdo čínskému kalendáři rozumí, rád se v komentářích dočtu, jak to s ním je. Teď jsem se o něm jen stihl dozvědět že je lunosolární.
Pokud ale vím, běžný Číňan se také nezabývá tím, jak se to počítá. On se podívá do kalendáře, kdy že nový rok je. Tedy ano, potřeba se podívat je - pro administrativní účely se tu používá "západní" (gregoriánský) kalendář, pro účely slavení čínský. A na slavení nového roku dají Číňané hodně. Na ten evropský (ani Vánoce) ani moc ne - Zhiming tu před vánoci v hromadném mailu psal "Veselé Vánoce a šťastný nový rok těm, co je slavíte". Zatímco teď tu svému čínskému známému již s týdenním předstihem přál "Happy Chinese New Year".
Čínský nový rok je tu ten hlavní svátek v roce. Ten, kdy má být celá rodina pohromadě. Také teď tu například nemáme žádné čínské studenty, protože ti noví nastoupí až po čínském novém roce. A tady na to slavení je dokonce tři dny volna. Nový rok připadá na neděli, ale ještě i pondělí a úterý máme volno. Tak tak začínám přemýšlet, co že by se s takovým 4-denním víkendem dalo podniknout.
To ještě vymyslím a podám zprávy. A nyní vám všem přeji "Happy Chinese New Year!"
2006-01-23 16:35:41
No vážně. Zatoulal jsem se tu k hudební výchově v praxi. Zatoulal jsem se tu do videoherny pro mládež ... která je hned na ráně ve zdejším (jediném) nákupním centru. Proč je umístěná hned na ráně se dá snadno domyslet - a i mě zlákala, i když jen ke zvědavému nakouknutí.
Zvědavost byla především na to, jak tady taková videoherna vypadá. K tomu mi ale chybí možnost srovnávat, protože když se zamyslím, kdy jsem byl "naposled" ve videoherně u nás, tak se dostávám k maringotce zaparkované u Tržnice ... a mince, které se tam házely do automatů, na sobě ještě měly lvíčka v pětihranném štítě a nikoho tenkrát ani nenapadalo, že by se třeba lvíček z toho pětihranného štítu dostal.
Tedy jsem se v herně podíval na to, co se vůbec dneska hraje - především se tam jezdí auty, v grafice, kterou jsem ani na počítačích "skoro ještě neviděl". No dobře, malinko přeháním, ale trochu mě takováhle úroveň u hracích automatů zaskočila. Místní dorost ale zaskočen není a vesele řeže zatáčky, případně na jiných automatech řeže protivníka. Potud normální herna.
Ale jeden hrací automat je výukový na hudební výchovu.
Hrají tam dvě hudebně se vzdělávající dětičky proti sobě. Každé má svůj buben a paličky. Na obrazovce před nimi jedou "noty" (barevné tečky) - a ve chvíli, kdy tečka přejíždí levý okraj, ji mají "rozplácnout" úderem do bubnu. Vhodným rozmístěním teček se dá vyrobit rytmus - a dětičkám to šlo a rytmus to mělo. Dokonce tam občas místo tečky jede dlouhá čárá - a na tu mají udržet vibruňk. I to jim šlo. Jenom se na to dá podívat i kritickým pohledem, že dětičky neměly o rytmu ani tušení ale jenom bušily do teček - ale i tam mě to potěšilo a nadchlo.
A musím se ještě pochlubit z úplně jiné strany: už jsem se naučil zacházet s karmou. Přijel jsem sem rozmazlený, zvyklý na to, že otočím kohoutkem a teče z něj dle potřeby teplá voda. Tady už jsem se naučil, že aby tekla teplá voda, musí být zaplá karma. A naučil jsem se i, že aby mohla být karma zaplá, musí k ní být připojená bomba ve které je plyn. No, ale pořád to nějak nebylo ono - z karmy tekla buď moc horká nebo moc studená voda, a nedala se seřídit kohoutkem.
Jóóó, já byl totiž i rozmazlený, že teplota vody se nastavuje kohoutkem. Tak už jsem se to naučil - nastavuje se na karmě. Karma má páčku na plyn, která má dvě polohy: "jeden plamínek" a "tři plamínky". A pak má kohout na přiškrcení vody. Já jsem si předtím vyzkoumal, že aby na sprchování dost hřála vodu, je potřeba "tři plamínky" a tak správně vyladit průtok vody, aby jí bylo akorát a byla akorát ohřátá (a kdyžtak se pak dá ve sprše trochu naředit studenou).
Pak ale nešlo mít nádobí: opravdu velkým průtokem tekla teplá voda - ale měla opravdu velký průtok. Když jsem přivřel kohoutek, karma zhasla. Pak jsem zkusil přivřít průtok na karmě - a to sice tekl požadovaně velký čůrek vody, ale moc horký. A co takhle ubrat plyn na jeden plamínek? Heuréka! Chci se jít koupat? Přeřídím si karmu. Chci mýt nádobí? Přeřídím si karmu! Chci dělat ještě něco s teplou vodu? Až vymyslím co, přeřídím si karmu!
Tak tohle jsem se prosím v Macau naučil....
2006-01-28 18:01:01
A je to tu! Už jsme vstoupili do Roku Psa! Happy New Year of the Dog!
Před chvílí jsem se vrátil z města. Celý dnešek mi připadal trochu přízračný - a teď si ještě přehodnocuji dojmy. Je to trochu zvláštní si na konci ledna říct, že se teď slaví nový rok. Ale když ho slaví všichni kolem a všichni, kdo se potkají, si přejí "Happy New Year", dá se to tak přijmout.
Prostě přijmu fakt, že nezávisle na tom, co říká náš "západní" kalendář, teď začíná nový rok. A ve chvíli, kdy se přijme toto, dá se pak daleko lépe koukat na "to divné představení kolem". Byl jsem se teď procházet v nově dokončené čtvrti sestavené z replik evropské i úplně cizí architektury ... včetně Colosea, Babylonu, Benátek, ... a je tu i sopka ve které bydlí drak. Celé by to mohlo vypadat jako hrozný kýč - ale když už jsem přijal to, že se 29. ledna slaví Nový rok, proč by bylo špatné mít tu takovéhle repliky hezkých staveb? Mělo to tu velmi příjemnou atmosféru, podbarvenou bluesovou hrou na trubku, ... a v rámci oslav Nového roku se tu až do půlnoci procházely rodinky s dětmi, všichni se usmívali, slavili... Vtáhli mě do toho. Procházel jsem se, poslouchal, díval se ... užíval si atmosféru.
Pro místní je nový rok to, co pro nás Vánoce - čas, kdy rodina je spolu, a kdy se i vzájemně navštěvuje příbuzenstvo v rozvětvených rodinách. Jsou tu na to tři dny volna - které se především stráví návštěvami, popíjením čaje, jídlem. Já se tu navštěvovat nebudu, a zítra vyrazím na výlet "přes čáru" do Zhuhaie. Dneska jsem se ale chtěl dívat, jak tu ten nový rok vypadá - a opravdu mě nadchl.
Už přes den jsem procházel po městě a díval se co se kde děje. Podle oficiálního rozpisu se ve tři konal na hlavním náměstí Senado Square "lví tanec" - Lion Dance. Byla to zajímavá podívaná, a i mě na ní dopředu upozorňovali na institutu. Lev je dvoumužná maska, a docela se jim v ní daří tancovat. Mezi lvy ještě dokola kroužil tak patnácti-mužný drak - a bylo to do rytmu bubnů a rychlé a divoké.
Před tancem ještě všem lvům požehnal místní makajský nejvyšší - a lvi tancovali za to, aby i tento nadcházející rok byl plný prosperity. Okolo toho se i točí všechno vinšování do nového roku. Přeje se "Kung Hei Fat Choi" - aby ten rok byl plný prosperity. A na tu se myslí i všude možně jinde. Součástí novoroční výzdoby jsou i květináčové citrusové stromečky obsypané spoustou mrňavých mandarinek. Už to jejich množství symbolizuje prosperitu, ale navíc se často na ně (a nebo i na kdeco jiného) navěsí červené dárkové obálky ... které jsou dárkové na peníze. Takto zavěšené jsou sice (asi?) prázdné, ale prý patří k místním zvykům, že zaměstnavatel nadělí svým zaměstnancům k novému roku "skutečné" dárkové obálky. Jestli se to bude týkat i nás ještě uvidím. Ono se ještě najde, o čem z nového roku budu moct napsat. Zatím Kung Hei Fat Choi!
.... a ještě další obrázky jsou v galerii.
2006-01-24 09:15:42
Řekl jsem si, že bylo dost pobývání v uzavřeném Macau a že si rozšířím svůj prostor i o Činu. Zejména když jsem se doslechl, že už povolily ledy a Čína už je ochotná udělovat Multiple-entry víza. Dneska jsem si v Institutu nafasoval formulář, vyplnil, přilepil fotku, cestou z oběda zašel k bankomatu ... vše se zdálo snadné.
Vyrazil jsem po obědě na ambasádu. Úplně na začátku jsem se spletl a dobýval se do jiné budovy střežené čínskou armádou - ale ti mě nejen nezastřelili, ale dokonce i poslali ke správné budově.
A tady teď trpím! Pomóc! Já neumím čekat na úřadech! Mě tady hrozně deptá jak mi to tady žere čas... a nemůžu s tím vůbec nic dělat. Nevzal jsem si sem ani nic školního na čtení ... ale jsem tady v pracovní době. Mám tu s sebou jen mobil, tak aspoň přes něj můžu psát o tom, jak mě to tu deptá a tím se nějak zabavit :-) Ale pomóc, já sem ještě budu muset za dva dny znova si to vízum vyzvednout.
No, dobrá, když odfiltruju tu depku z vyplýtvaného času, tak tu mají i docela pohodlnou čekárnu. A jenom občas sem jde kouř od pána ostrahy, co sice chodí kouřit ven, ale jen hned za (otevřené) dveře.
Tak já už si nestěžuji - a už jsem skoro na řadě. Hurááá!!
Vlada
2006-01-29 18:53:32
Číňani jsou pyromani Původně jsem chtěl dát dnešnímu zápisu název "a slaví se dál", ale kvůli formě slavení vyhrál tento alternativní titulek. Platí to asi jen o Novém roce, ale teď jsem velmi přesvědčený, že Číňani jsou pyromani.
Přes den to vypadalo ještě poměrně nevinně. Byl jsem na výletě v Zhuhai (ano, multiple-entry vízum funguje, vrátil jsem se zpátky, více o Zhuhai napíšu během týdne), a v Zhuhai jsem okukoval, jak že se slaví Nový rok tam.
A vypadá to idylicky - vyrazí do parku, tam si tak posedávají, piknikují. Ale kromě piknikování tam vypouštějí čmoudíky. Park mají spojený s komplexem chrámků a svatyň. Kam by i jindy během roku sem-tam někdo přišel a zapálil vonnou tyčinku. O Novém roce ale všichni považují za základní nutnost zapálit hned skoro svazek vonných tyčinek, aby si zajistili štěstí v novém roce. Zapaluje se tedy mohutně - a z dálky pak takovýto komplex chrámků zasazený v zalesněném svahu vypadá jako lesní požár.
A jak se mi povedlo zdokumentovat, k pyrománii se tu vychovává už od dětství. Spousta chlapečků tu pobíhá s vonnými tyčinkami různých tlouštěk, u kterých se především těší na to, že ji budou moct zapálit... Netýká se ale pouze chlapečků, viděl jsem tu třeba i jednu už dospěláckou slečnu, která zapalovala naráz hodně velký svazek tyčinek ... a povedlo se jí to. Už se jí ale nepovedlo tyčinky sfouknout, aby pouze doutnaly - rozhořely se, slečna na ně ještě párkrát zkusila zafoukat, a pak už celý plápolající svazek odhodila do obětního spaloviště. Zatvářila se k tomu že to bylo odhozené "jen tak tak".
V těchto parcích ale Číňané po zapálení tyčinek idylicky posedávali, a jen občas se sem doneslo praskání petard z Macaa. To ale bylo možná jen tím, že v Číně jsou až na dvanáct měst, kterým vláda schválila výjimku, petardy zakázané. Ne však ale v Macau. A tam se petarduje, co to jen jde. Začalo tu už včera, během dne, při Lion Dance. Poté, co se dotancovalo, se najednou ozvala šílená série dělbuchových výbuchů - od stánku hned vedle pódia. Můj dojem byl, že asi začal hořet stánek. Přece by nikdo nebouchal petardy ve dne, a takhle dlouhá série ... a toho kouře ze stánku. Připadalo mi, že to je na to hodně rychle utéct - dav se ale k ničemu neměl, nepustil by mě - a i na druhou stranu by mě ochránil. Tak jsem vydržel na místě - a po konci asi minutové série výbuchů dav jásal, jaké že to byly dobré petardy.
A tím to začlo, a to už dále jen pokračovalo. Číňané u ohňostroje nepotřebují světelné efekty. Jim jde především o ty zvukové. Dočetl jsem se, že prý rachejtle odeženou zlé duchy a přilákají boha bohatství. Tak aspoň vím proč že bouchají - ale chtělo by to ještě z něčeho načerpat trpělivost to vydržet. Bouchání je denní i noční dobou neomezené, bouchá se bez problémů do dvou do rána a v osm se bez ostychu začne. A každou chvíli se tedy odněkud ozve zvuk, jako když se vagón uhlí sype na střechu z vlnitého plechu. A teď, a znova, a pořád.
Já si o Silvestru také rád po půlnoci zarachejtluju .... ale tohle už se táhne dva dny, a zřejmě se to dva dny ještě potáhne ....
No dobrá, ale aspoň jsem si tu dneska večer ještě i mohl užít aspoň i ty světelné efekty. Město tu na nábřeží zřídilo ohňostrojovou střelnici. A tedy - zřídilo ji v masovém měřítku. Řada stánků s rachejtlemi, vedle nich i mobilní ambulance, a pak hlavně odpaliště. Tam už byly na zábradlí připravené rampy, stačilo položit, zapálit. A to se velmi masově dělo.
Zdálky se na to hezky koukalo. Zblízka to bylo velmi intenzivní, ale kromě vizuálních zážitků zintenzivněly i ty akustické ... a i ty čichové. Z toho, v jakém měřítku se odpalovalo, se valilo takové množství kouře, že vedle odpaliště se prakticky nedalo dýchat - a mrak kouře, který odtamtud šel směrem na město, pak z dálky vypadal jak z katastrofického filmu - "Macao pohlceno temným dýmem...".
Asi je to po Novém roce zase přejde. Teď jsou pro mě ale místní opravdu zuřiví pyromani.
Vlada http://nenya.ms.mff.cuni.cz/~mencl/macau/2006-01-29-pyromani/
2006-02-05 11:01:14
A máme tady jaro! Vážně. Už oficiálně, a dokonce dvakrát. Ono se tady dokonce novému roku také říká Spring Festival, a považuje se to za začátek jara. Ale mají to s tím trochu složité - to jsem se totiž dočetl, že se v tomto roce "doporučuje uzavírat manželství, protože v něm jsou dva začátky jara". Jak ale může mít rok dva začátky jara, když, jaro začíná na nový rok?
Chvíli jsem listoval Wikipedií i jinde, protože vědět, kdy začíná jaro je důležité - a začíná prosím (asi) dneska. Oni tu totiž mají lunosolární kalendář. A ta jeho solární část říká, že roční období se řídí pohyby slunce - a jsou tedy, stejně jako u nás, určeny pomocí slunovratů a rovnodenností. Narozdíl od nás ale o těchto dnech nezačínají, ale mají je uprostřed. A jaro, mající v půlce jarní rovnodennost, tedy začíná 4.-5. února. Tedy tento víkend! Hurá! Jaro! Zatímco nový rok začíná s prvním jarním měsícem - a tady je kalendář řízený měsícem a kalendářní měsíc trvá od novu přes úplněk do novu.
A o novém roce se tedy slaví příchod jara. A to sem už přišlo, přesně se začátkem nového roku. Udělalo se tu teplo, vysvitlo sluníčko, a celé to tu "začalo vypadat jarně". Jenom je takové matoucí, že tu vlastně vůbec neproběhla zima. Bylo tu jen něco, co by u nás byl náběh na podzim. Vůbec nevím, jak si tu s tím příroda poradí a jak moc je z toho zmatená. Já se z toho zmateně cítím. Příroda místní je na to zvyklá. Příroda dovezená asi musí být zmatená taky. Stromy, které jsou zvyklé na "náš cyklus" tu pak neví, kdy mají listy shazovat a kdy jim mají narůst nové. Spolu s ochlazením tu některé stromy v parku trochu nažloutly - ale to je tak vše. Budu je sledovat, co s tím dál udělají - jestli listí nakonec shodí a nahradí novým, nebo jestli si řeknou "néé, žádný opravdový podzim nepřišel, konec žloutnutí, zpátky zazelenit, přepínáme na jaro...". Aspoň že já jsem se na kus zimy podíval domů, nebude mi připadat, že se ten rok udál zcela beze mě.
Vlada
2006-02-06 16:44:39
A oslavy nového roku stále ještě pokračují - prý se slaví celých prvních 15 dní nového roku. Zní to sice možná přehnaně, ale přeci jen, tohle je pro Číňany ten hlavní svátek. A my si slavení Vánoc taky tak nějak natáhneme až k (našemu) Novému roku a uděláme si z toho taky skoro čtrnáctidenní svátky.
Jenom tu ale pozoruji drobný rozdíl, že my jsme až na jednu hodinu ohňostroje na Silvestra po půlnoci převážně neškodní. Zatímco Číňané považují za důležité si třeskutým řacháním přivolávat štěstí do nového roku po celých těch patnáct dní.
Teď už naštěstí pětiletým holčičkám v parku postupně dochází bouchací kuličky a celkově rachejtlení polevuje, větší část náporu dali přeci jen do prvních dní. O víkendu to tu ale ještě znělo z mnoha stran - zprava z balkónu hlasité řachtání petard. A zleva z chodby to řachtalo také. Říkal jsem si, jestli to opravdu mají zapotřebí, bouchat petardy na chodbě před výtahem. Teprve když jsem opatrně vykoukl dveřmi jsem zjistil, co že to je. Ne každý zvuk, který zní jako když se kostky sypou na vlnitý plech, jsou petardy. Také to někdy mohou být sypající se kostky .... potištěné obrázky, se kterými se hraje Mahjong. To je další jejich vášeň - a když už se teď o svátcích tráví čas pohromadě v rodinném kruhu, tak ta jeho část, která se nestráví u stolu společným jídlem se stráví u stolu hraním mahjongu. A každou čtvrt hodinu hlasitě s vervou míchali kostky....
2006-02-14 16:56:42
až se převrhne kýbl s dehtem.
To já jsem si totiž byl zaběhat ... a oni mi tu už zase nějakou dobu běhání komplikují. Zřejmě kvůli dlouhodobým problémům s rezervoárem (pořád nám ještě teče trochu slaná voda) okolo něj začali něco kutat.
A přitom přehradili chodník okolo rezervoáru a jeho vzdálenější část tím označili jako nedostupnou oblast. Tak jsem se nenechal odradit, přehrazení oblezl (žádný plot jsem přitom nepřelézal) a vesele běhal dál. K tomu jsem koukal, jak postupně demontují (autogenem) plot okolo rezervoáru ... a říkal jsem si, že to je přehrazené kvůli tomu, aby, když tam teď plot není, se někdo nešel v rezervoáru brouzdat - a to já přeci dělat nebudu, tak si tam můžu klidně běhat.
Pak mi to začli komplikovat o něco víc - na konci toho úseku, kde je pak k rezervoáru přilepená vodárna a musí se seběhnout z jeho rantlu na ulici dolu, postavili plot. Který moc ani přelézt nejde (dvoumetrový vlnitý plech nastojato) a který jsem tedy musel obíhat - seběhnout z rantlu rezervoáru dřív než plot začne. Pak ani to jednou nešlo, když byl svah pokrytý vyskládaným rozmontovaným plotem - který ale rychle odvezli. A už jsem si zvykl, že tedy běhám, jednou oblezu plot, na konci seběhnu ze svahu dřív, oběhnu další plot ...
... až jsem byl teď jednou běhat dopoledne. A oni tam zrovna pracovali. A tak nějak mi došlo, že to je uzavřené proto, aby se jim tam lidi nemotali na staveništi. No, ale to mi ještě pro poučení nestačilo. Byl jsem tam ještě dneska večer ... a nakonec jsem prakticky zjistil, že se lidi na staveniště nepouští i proto, aby si tam něco neudělali.
Neviděl jsem jeden trámek přes cestu. A jak jsem po zakopnutí přistával, zvrhnul jsem jeden kýbl, který byl silně cítit po dehtu. Naštěstí byl prázdný, takže já jsem jim škodu nezpůsobil. Na mé straně to byly především ruce upatlané od dehtu - protože oni předtím na místě kam jsem přistál asi jiný kýbl rozlili. Ruce už jsou opucované, odřeniny vyčištěné (au, ta desinfekce, ta to brala) a uvidím, jestli ten dehet někdy dostanu z trika ... ale bylo černé.
Tak takhle to bylo. Teď si myslím, že když si nelehnu na pravý bok, tak se budu moct vyspat ... a rozmyslet si, jestli si z tohoto vzít nějaké poučení.
2006-03-09 16:51:50
Z pohledu ročních období vlastně docela těžko popsat. Zmateně. Oficiálně tu probíhá jaro - a začalo před více než měsícem - ale teprve teď tu opadávají stromy. Jiné stromy do toho ale už kvetou. Jóóó, být tady stromem zvyklým na pořádnou zimu není nic lehkého. Když začne listí shazovat až po výrazném ochlazení, a ono tohle ochlazení je celá zima která tím končí, shazuje holt listí až na jaře.
Jaro se tu jinak projevuje i oteplováním. Tedy už například téma hovoru u oběda není o tom, jaká je komu v noci zima (... i když, elektrická kamna si ještě občas pouštím). Místo toho si ale teď u oběda stěžujeme na to, jak je voda slaná. To je zřejmě místní každoroční problém, který se projevuje během zimy a jara. Řeky mají málo vody, natekla do nich v protisměru voda z moře, a my jsme si ji načerpali do rezervoáru. Institut prý dělal někdy vloni projekt pro vládu "návrh algoritmu pro přečerpávání vody zamezujícího zvýšení slanosti vody", ale voda je slaná i letos. Dočetl jsem se v novinách, že se snaží udržet slanost do 350mg/l (zatímco americká norma je 250 a naše 300), ale že jim stále leze někam kolem 600. Nevím, kde je hranice, kdy by to bylo opravdu nezdravé, ale čaj z této vody už se z chuťových důvodů prakticky pít nedá. O něco později už v novinách varovali, že už je soli tolik, že se voda z kohoutků pít nedá. Tedy kupuji balenou na všechno pití, a vodu na rýži a těstoviny nesolím. Zatímco v místních jídelnách stále dostáváme k pití slaný čaj z kohoutkové vody - zřejmě noviny nečtou.
Problém s vodou ale skončí s příchodem období dešťů, to už zase budou řeky dobře proplavené od pramenů ... a přes všechny narychlo postavené čínské fabriky. To mě tu teď tak jen mimochodem Antonio varoval, jak že se mám dávat pozor na to co tu jím - protože čínští komunisté si opravdu se spoustou věcí hlavu nelámali a nelámají. Jako že prý třeba nemají pravidlo, že se ovoce několik týdnů před sklizní nesmí ošetřovat pesticidy. A že mořské potvůrky pěstované na místních rybích farmách dostávají takové dávky a druhy hormonů aby lépe rostly, že do Evropy se v žádném případě vozit nesmí. A co odmítne i Hong Kong, skončí v Macau. Na nějakou dobu mě tu přešla chuť k jídlu. A nevím, jestli po prvním proplavení řek vodu z kohoutku vůbec používat na vaření...
A přicházející období dešťů přinese i několik dalších radostí. Už teď tu všichni vypráví, jak strašné tu bude v létě vlhko. A že když nebudu používat odvlhčovač, tak mi zplesniví jak šaty ve skříni, tak i čočka na foťáku. Opravdu, prý i elektronika volně ponechaná v bytě kde neběží klimatizace ani odvlhčovač onemocní a zplesniví.
Zatím jsem účinky vlhka mohl trochu pozorovat a začínám se bát. Ono tu tak začlo pršet, přišlo vlhko, pár dní se drželo v bytě 80% - a začali se dít věci. Ležel mi na stole pas, začly se mu kroutit desky nahoru. Otočil jsem ho a zatížil klíčema. Ráno se rohy desek pasu zvedaly nahoru okolo klíčů. Teď jsem udělal tu chybu, že jsem v obýváku nechal sušák s čerstvě vypraným prádlem - a začala se mi kroutit dýha na stolku. Tedy jsem "poslušně" zapnul odvlhčovač, a dýha už se zase srovnává - a odvlhčovač naplní dvoulitrový zásobník za půl dne s přehledem. S vypětím tlačí vlhkost k 70%.
A to opravdové vlhko teprve přijde, a s ním přijde i vedro. Ve vedru a vlhku opět vše ožije. Už teď, po mírném oteplení, začalo Macao znovu "dýchat". Pach Macaa je výrazný, ne zrovna příjemný, a potkává se v něm kanalizace, plivance, a i místní zvyk nezavírat popelnice a při jejich přeplnění házet ne moc zavřené tašky na hromadu vedle. Bojím bojím, až bude zase tepleji.
Ale teď se snad nadýchám o víkendu čerstvého vzduchu a do příchodu vedra bude dobře...
2006-03-27 17:55:13
Nevěřili byste, ale snaží se tu ze mě udělat experta na míčové hry. A co mi připadá ještě neuvěřitelnější, ono se jim to i skoro daří!
Máme tu ve sklepě ping-pongový stůl. To mi připadá "na Čínu" vlastně očekávatelné. A tak tu porůznu někdo o polední přestávce nebo večer hraje, a já jsem to tak vždycky ignoroval.
A měli jsme tu na návštěvě Paddyho. Ten se mě ptal, jestli hraju ping-pong. Já jsem odpověděl, že "nééé, ani trochu, netrefím míček, ani když letí přímo na mě". No, a on se nedal - že přeci to nemůže být tak hrozné (i když říkám že bude) a že si tedy někdy zahrajeme. A pak jsme si někdy zahráli.
Docela jsem se překvapil. Tak nějak se mi dařilo trefit míček, a porůznu s ním i trefit protější stranu stolu, a ono se to viditelně průběžně zlepšovalo.
Celé to ale byla "společná hra na udržení míčku v pohybu" - ne ping-pongový zápas, kde přeci jen je cílem hrát tak, aby soupeř udělal chybu. A když už jsme byli dole u ping-pongového stolu, tak jsme mohli i pozorovat, jak že opravdové zápasy probíhají. Mě zatím ty pohyby míčku, které tam byly vidět, připadaly jako naprosto jiný druh činnosti, než co umím u stolu já...
Aspoň trochu mě uklidnilo, že Liang, který tohle předváděl, stojí na vrcholu žebříčku institutu. Pak zas ale na druhou stranu i Paddy, který se Liangovi postavil, začal předvádět zcela jiné věci než když trénoval mě.
Postupně mě ale začal "drezúrovat" o něco důkladněji - že prý když na mě nebude hrát tvrdě, tak se nic nenaučím. A pak už se mnou i hrál regulérní zápas ... až na to, že on si přehodil pálku do levé ruky a i tak mě porážel. Ale semtam jsem míček uhrál! :-)
Tak takhle mě prosím vytrénovali za 14 dní ... a teď, když Paddy odjel, bych zase potřeboval někoho, kdo mě ke stolu "vytáhne".
.... a místo toho mě dneska vytáhli na basket. A nevěřil jsem ani tam, taky jsem se do koše "na můj vkus" docela trefoval. Tak možná vám bude připadat že se vytahuju .... no ale pro sebe jsem si tyhle úspěchy nemoh' nechat :-).
A ještě bych tu prosím přiložím něco obrazové dokumentace: svoje výkony sice zaznamenané nemám, ale objevil jsem tu mezi venkovními cvičícími nástroji drbátko na záda, podívejte:
2006-03-29 17:54:06
Podle toho, co jak jsem si tu zatím porůznu posteskl, to může vypadat, že v Macau nikomu na životním prostředí nezáleží - ale alespoň trošičku se tu teď něco děje.
Když jsem sem přijel, ptal jsem se v kanceláři, kam že můžu vyhazovat tříděný odpad. Ne že bych byl úplně stoprocentně ekologicky uvědomělý, ale aspoň u největších objemů odpadu - kancelářský papír a plastové lahve - se o třídění snažím. Bernhard mi s téměř radostným výrazem odpovídal, že v Macau se odpad netřídí. A pak se rozpovídal, jak že doma v Rakousku se třídí příliš (prý tam mají kontejnery na bioodpad, které už po pár dnech mohutně dýchají) a jak že si užívá, že tady v Macau třídit nemusí.
Mě se to nějakou dobu příčilo, vyhazovat mé dva druhy tříditelného odpadu netříděně, ale co se dalo dělat, zvykl jsem si. Ale v novém roce se začaly dít věci. Najednou se semtam někde objevily malé kontejnerky na tříděný odpad. A dokonce se objevovaly i letáčky a plakátky, agitující pro třídění, na kterých i byla mapa kontejnerků - a jeden dokonce vylepili i u nás před výtah.
Dobrá, hurá, začal jsem doma třídit PET-láhve. Nepůjdu ale ke kontejneru jen se dvěma láhvemi, založím odpadovou igelitku na láhve a tu tam pak celou odnesu. Ejhle! Ejhle ale, do bytu mi totiž každé úterý dopoledne chodí uklízecí služba. Nevím přesně, co má všechno za úkol dělat, prý například vytírá ... a občas mi vynáší koš. A ejhle, oni mi vyhodili moje pracně vytříděné PET-láhve. Nedělám si naprosté iluze kam - vhazovací bod do odpadové šachty (... na netříděný odpad) mají na stejném patře na schodech, nejbližší kontejnerek tak 5 minut daleko venku.
Tak jsem se poučil, a začal láhve schovávat do spodní skříňky v kuchyni. Chvíli to fungovalo, jednou jsem dokonce igelitku naplnil a vynesl, pak už mi na ten fígl ale přišli a začali mi je vyhazovat i odtamtud. Párkrát mi ale uraženě na oplátku nevynesli koš...
Třídění je ale komplikované, i když láhve uchráním před uklízeči. Tříděné kontejnerky jsou totiž jen takový plechový budník se čtyřmi vhazovacími otvory a čtyřmi "koši". Plastové láhve jsou ale "nejoblíbenější" odpad a tento koš se nejrychleji zaplní. A pak, i když tašku s lahvemi dovnitř strčím správným otvorem, pokládám ji na už plný koš - a nevím, jestli do sousedního koše přepadne už moje taška, nebo až ta další.
Ale plný koš znamená, že se Macao mění a lidem tu už i na něčem záleží - a dokonce i na životním prostředí. A Macao se možná i mění i pod vlivem Hong Kongu - na Hong-kongském televizním kanálu teď pouští reklamy: "Produkujte méně odpadu, nebo nám skládky přerostou přes hlavu" (agitující reklamy umí hodně kouzelné, ty si ještě zaslouží samostaný zápis). Pro Bernharda možná dobře, že už odsud odjel - a ano, dloubl jsem si do něj, jestli odjíždí kvůli tomu, že se tu zavádí třídění odpadu. Ono to tak samozřejmě nebylo, ale takhle může ještě na Macao z Rakouska vzpomínat jako na zemi, kde se vůbec nemuselo třídit....
2006-04-19 10:00:23
Byl jsem teď na dva týdny v Xi'Anu. Což je vysvětlení, proč se teď v Deníku nic neobjevilo, a snad i příslib několika zápisů o Xi'Anu.
A když jsem se vrátil ze Xi'Anu, čekalo mě tu poněkud nemilé překvapení. Někdo se mi tady vloupal do bytu. Celé to naštěstí dopadlo hodně dobře - a i proto, že to vypadalo "téměř v pořádku", mi o tom z Institutu dali vědět až ke konci mého pobytu tam. Jenom mi po Josephovi, se kterými si Alice vyměnila pár mailů, vzkázali, že se mám radši ozvat z hranic dřív než přijdu do bytu - a že prý mám vyražené dveře, ale nic z bytu nechybí.
Dobré překvápko .... a byl jsem vlastně hodně rád, že mi o tom dali vědět až takhle ke konci. Aspoň jsem nad tím nemusel přemýšlet, když dělat s tím stejně nic nešlo.
Z celnice Čína-Macao (kde mi začal fungovat mobil :-) ) jsem zavolal Alice - a uklidnilo mě, že to s bytem je asi dobré, když Alice řekla, že už je přece pozdě a že se to dá řešit až zítra. Tak prima - to se asi opravdu nic neděje.
Ke dveřím od bytu jsem už přicházel vyzbrojený zapnutým foťákem, abych mohl vše dokumentovat - a už skrz vnější mříž bylo vidět, že vnitřní dveře nejsou zavřené. A kvůli rozraženému zámku zavřít nešly. Vnější mříž naštěstí zavřít šla, protože mi ji jen vyháčkovali. A když ji potom někdo narozdíl ode mě zamkne (a ne jen zabouchne), tak i byt spolehlivě ohlídá - i třeba těch 14 dní, co tu na mě čekaly ty rozražené dveře.
Odemkl jsem si mříž, otevřel dveře, prošel byt, celou dobu fotil. Mám zdokumentovaný rozražený zámek (viz níže), nepořádek na svém stole (neukážu), noční stolek (také neukážu). Naštěstí jsem ale nezjistil nic co by mi chybělo.
Celé se to stalo někdy hned jak jsem v neděli odjel - v úterý přišli uklízeči a našli dveře v tomto stavu. Se vším se ale počkalo, až přijdu já a řeknu, jestli nic nechybí. Uklízeči sami nahlásili, že mi tak vídávali na stole hromádku peněz a ta že asi chybí.
Mě (naštěstí!) nezbylo než říct, že chybí hromádka peněz na stole - a jinak nic. A na stole bylo jen asi 300 hong-kongských dolarů - ale ty jsou osmkrát menší než americké. To se celé dá vzít jako hodně levné vyklouznutí z hodně nepříjemného zážitku.
Jediné, co zbývalo vyřešit, byly ty dveře co nejdou zavřít. To pro mě ale naštěstí znamenalo jen strávit nedělní odpoledne doma - Alice mi tam promptně poslala opraváře, který tam zámek vyměnil. Mám ale pocit že za téměř stejný, a že vyrazit by dveře šly znovu. Ale poučil jsem se a vím, že se mříž má zamykat. A tohle poučení mě vlastně vyšlo hodně levně.
2006-05-16 17:54:23
Tak dlouho se kličkuje a utíká ... až mě jednou rekonstrukce někde opravdu potká. Když nám rekonstruovali budovu na Malé Straně, podařilo se mi na rok odjet na do New Hampshire. Odtamtud jsem se vrátil těsně než tam začali rekonstruovat budovu jejich katedry. A teď, v Macau, po letech kličkování, jsem už rekonstrukci utéct nedokázal.
Naše budova zvenku vypadá hrozně pěkně. A vevnitř dokonce je nově zrekonstruovaná. Bohužel, architekt předchozí rekonstrukce si zřejmě nepovídal s těmi, co budovu následně měli používat - a tedy je potřeba rekonstruovat znovu. (Tato věta je bohužel pro Macao typická. Čerstvě jsem se pro toto dozvěděl zkrácené označení: TIM - This Is Macao.).
Předchozí rekonstrukce probíhala tak, že nechali obvodové zdivo a uvnitř postavili vše znovu. Chtěli ale získat více kancelářské plochy, tak do dvoupatrové koloniální vily s vysokými stropy naskládali tři kancelářská patra. Na tom současná rekonstrukce nic nemění. Ta patra ale postavili na sloupech "uprostřed" budovy, a nechali okolo nich volný prostor od zdí tak okolo necelého metru na každé straně. Ono to vlastně bylo "nutné", protože okna dvoupatrové budovy na ta tři patra příliš nepasují, tak aspoň není podlaha zařízlá do oken.
Ale ... tímto jsou všechna tři patra vzduchově i zvukově propojena. Když zatelefonuji Zhimingovi o dvě patra výš, nemusím držet sluchátko u ucha. Stejně hlasitě ho slyším i přímo. A tohle rekonstrukce řeší. Je to vlastně jen budování přepážek a rozdělování otevřeného prostoru na kanceláře. Ale ... za plného provozu. To si tak sedím u stolu, snažím se na něco soustředit - a najednou vzzzm, někde nade mnou začli řezat nosníky rozbrušovačkou. Nebo něco vrtat příklepovou vrtačkou.
Postupně všichni začali hledat, kde by si našli nějaké klidné místo na práci. A jediné místo, kde se nic nepředělává, a které je i dostatečně izolované od zbytku budovy, je počítačová laborka ve sklepě. Já tam začal prchat hned po svém návratu z Xi'Anu, už tou dobou tam ale bylo docela plno. Uprchlický tábor Sklep.
Postupně i ze sklepa se stalo místo, kde se pracovat nedá - už tam bylo příliš lidu, a lid si čas od času chtěl povídat. Povětšině nahlas, tak, že sluchátka už na to nezaberou.
Došlo už i na útěky z uprchlického tábora. Nadějně zatím vypadá knihovna, tam teď téměř ani nejsou stoly, tedy se tam není kam nastěhovat. Když si ale jen potřebuju něco v klidu číst, jde si v knihovně přisunout židli k parapetu a číst si u okna. Na ostatní, kteří si tam "přijdou povídat", už jsem i použil: "Psst, tady jste v knihovně.". Nebylo to jen sobecky za sebe, knihovnu používá jako "poslední klidné útočiště" i Antonio ... tak jsem tím chránil jeho klid. A touhle magickou formulkou má knihovna něco do sebe.
Jít si tam ale sednout s notebookem nejde, a na trvalé sezení ve sklepě (který je opravdu bez oken) jsem zjistil že také nemám. Tak se ráno při příchodu do práce v přízemí zeptám (těch, co ještě neuprchli) "jak hlasité jsou zrovna práce" (pokud tu vrtačku rovnou sám neslyším).
Už jsem taky jednou dostal odpověď: "Na tvoje místo bych si teď nesedala, montují tam nahoře skla a už jim jedno dolů spadlo".... za takovou odpověď se nedá než poděkovat a jít si sednout do nějakého útočiště.
Tak jsem tedy teď už asi měsíc nomád hledající kde zrovna může spočinout. A co nám překopli podmořský kabel tak už i bez možnosti zavolat domů...
2006-05-17 17:53:33
Řítil se tu na nás teďka tajfun. Nakonec si to ale rozmyslel, stočil to trochu doprava, minul nás a míří teď někam na Šanghaj.
A takhle je tajfun prostě príma. Proletěl nedaleko od nás — to znamená tak 300km. A na takovouhle dálku se tajfun projevuje akorát docela silným větrem, s troškou deště. Déšť jsem ani jako déšť moc nevnímal, bylo to jen trochu kapek ve vzduchu. Ale ten ten vítr! Ten tu bylo potřeba! Dobře to tu provětral!
Teď už se tu dělalo docela ošklivé vedro. Sportovní vyžití už jsem musel přesunout z běhání na bazén. Zkoušel jsem si tu (předminulý víkend) jít v neděli po propršeném dopoledni zaběhat, že snad bude normálně - a nebylo. Déšť už na to, aby zemi zchladil, nestačil. Ta zůstala rozpálená a co na ní napršelo, to se mohutně v horkém vzduchu vypařovalo. Bylo to jako si jít zaběhat do skleníku. "Ani nešlo dát tři kolečka okolo majákového kopce Guia."
Jóóó, ale takový tajfun, ten to krásně vyřeší. Všechno důkladně provětrá. Když jsem si šel odpoledne obejít kolečko okolo kopce (a promyslet si, co psát do článku s Zhimingem), tak obloha dokonce vypadala zajímavě. Ona tu totiž normálně vypadá šedě a nezajímavě. Óóbčas dokonce modře, ale to je jen takové "obyčejné přímořské azúro". Tohle byly poroztrhané mraky nad čínským kopci, skrz ně svítilo sluníčko, porůznu je nasvěcovalo - a nevěřili byste, dokonce na druhé straně dělalo duhu. První co v Macau vidím.
No, prostě tajfun dělá dobře. Dokonce se i na vyvětraném vzduchu dalo běhat. Tak tím prosím vysvětluji svoji dobrou náladu a tuhle ódu na tajfun.
2006-05-29 17:33:33
Udělal jsem si tu krátký odskok - pětidenní výlet do Kambodže. Moje první myšlenka, když se mě Clara a Elsa ptaly, jestli bych s nimi jel do Kambodže, byla: "A není tahle země příliš o hubu?". Ověřoval jsem pohledem na několik autoritativních zdrojů a říkají že už není. Ale, jeden z hlavních dojmů z cesty je, že tahle země si prošla něčím opravdu hodně smutným a ošklivým.
Něco jsem si o tom přečetl a tedy to věděl už před cestou. Ale, poznamenalo to tuto zemi natolik, že to přehlédnout nejde. V zemi je vidět hodně velká chudoba. Ta sama o sobě je vidět i v některých jiných zemích. Tady ale k tomu je vidět, že chybí podstatná část generace současných dospělých. Z hovoru (třeba s pomáhajícími cizinci) se pak člověk dozví, že kvůli Pol-Potově režimu teď země nemá učitele ani doktory (protože všichni nějak vzdělaní byli zejména určeni k likvidaci) - a v zásadě začínala znovu od nuly. I kdyby si o tomhle člověk dopředu nic nepřečetl a s nikým se nedal do řeči, stejně to ale nepůjde přehlédnout, když mu na ulici děti začnou nabízet k prodeji knížky, z nichž půlka jsou cestovatelské průvodce a půlka knížky o Pol-Potově režimu. Pokud se to naopak člověk alespoň trochu bude zajímat, umožní mu to aspoň nějak pochopit, v jaké situaci teď ta země je, a jakou má tuto nedávnou a velmi smutnou minulost. Byli jsme se podívat na muzeum Tuol Sleng (v budově, kde Rudí Khmérové mučili, vyslýchali a vraždili kohokoliv, kdo se provinil či znelíbil) - a dojem se těžko rozdýchával.
Kromě této minulosti má ale Kambodža spoustu velmi pěkných věcí, kromě Královského paláce v Phnom Penhu především chrámové město Angkor, které ukazuje její daleko světlejší minulost. Mezi desátým a čtrnáctým stoletím na tom byla Khmerská říše velmi dobře - a stavěla chrámy (z pískovce!), které se svojí výzdobou přinejmenším vyrovnají našim katedrálám.
Chrámy v Angkoru byly to "hlavní", na co jsme se do Kambodže jeli podívat - a dojem z nich byl velmi silný. Chrámy jsou v různé úrovni zachovalosti. Od velmi udržovaného Angkor Wat, který byl souvisle používaný jako hinduistický a později buddhistický chrám, přes zrekonstruované chrámy - "architektonicky divoký" Bayon a "velmi zdobený" Banteay Srei, až po Ta Phrom, kterým džungle prorostla natolik, že už ji z něj "nejde vyhnat". Stromy už tam natolik prorostly stavbami, že kdyby je někdo odstranil, stavby spadnou. I po vyčištění drobné vegetace pak Ta Phrom vypadá jako výhrůžka "a takhle se příroda vypořádá s lidským počínáním". Ono to ale nejde moc popisovat, to chce vidět. Tak alespoň ukážu fotogalerii s výběrem zajímavějších obrázků.
Při obhlížení chrámu se člověk potkává s mnoha nabídkami na koupi čehokoliv - od triček, náramků, šátků, až po chlazené nápoje (ty tam přijdou velmi vhod!). Prodejci jsou nejčastěji děti. Co "uklidní" je, že děti umí anglicky, a říkají, že dopoledne chodí do školy a odpoledne prodávají (či naopak). Škola je na směny, protože škol (i učitelů...) je málo. Aspoň někam se věci vyvíjí. Když ale člověk vidí, jak na tom země je - a že ty děti jdou prodávat, aby bylo doma co jíst, aby mohly chodit do školy - koupí, i když nepotřebuje. Mám dva paklíky pohledů. Triček víc než bych si chtěl přivést. A i chlazený čaj jsme si semtam dali.
Z prodávajících dětí mám pocit, že se chovají "férově" - i když se snaží prosadit. Nejdou za člověkem úplně pořád, není z toho pocit "otravnosti" (který třeba byl na Velké zdi v Číně). Nasadí cenu, která je rozumná - a člověku se pak ani nechce smlouvat, vypadalo by to hodně nepatřičně. Zeptají se, odkud člověk je, a vytahují se, když znají hlavní město. Případně když i umí pozdravit. (Španělsky ano, Česky ne. Ale Prahu semtam znaly).
Tak takové byly hlavní dojmy. Teď se přebírám ještě dojmy a už fotkami - tak se kdyžtak také podívejte. Pro technické hračičky tu ještě doplním exotiku čerpací stanicí pro tuk-tuky (moto-rikša) ... ale tohle je jen exotika, ve městech mají i normální benzínky.
2006-08-31 10:06:06
Tak, a najednou to šlo ke konci hodně rychle. A už to doběhlo. Teď sedím na ferry terminálu, čekám na loď na letiště .... a vnímám tu poslední momenty Macaa kolem sebe. A do toho se stydím, jak že jsem deník zanedbával. Tedy se teď aspoň trochu polepším, a během čekání tady, na lodi, na letišti, v letadla alespoň nějak povyprávím o tom, co se tu dělo ty tři měsíce, co jsem se neozýval.
Bylo tu příliš mnoho práce, i nějaké starání mimo práci, a na zápisy do deníku už nezbývala síla. Kromě toho mi většinu času připadalo, že už se ani nic zaznamenáníhodného neděje. To může souviset i s tím, že jsem drtivou většinu času trávil v práci, a nedával prostor tomu, aby se něco dělo. Přesto se ale některé věci děly - třeba jsme tu měli tajfun. A i na malinko nějakého výletění a společenského žití se taky čas našel. A pak už se najednou vše společenské začalo točit okolo loučení. I výlety byly najednou "jít se někam naposled podívat". No, a teď to doběhlo do konce - jsem úplně rozloučený - s lidmi, s Macaem, okolím - a čekám na loď, která mě odsud odveze. V rámci loučení, zejména na Institutu, zaznívalo "a slib, že sem zase přijedeš" - ale zatím si myslím, že se sem vracet nechci. Ne na víc než několik dní, někomu ukázat, co se mi tu líbilo. Tohle je ale zatím příliš brzy předvídat - loučil jsem se se zdvořilým "uvidíme, kdy se naskytne příležitost".
Tajfun. Teď si tak promítám, co zajímavého jsem tu v těch třech měsících viděl. Stranou od loučení, zajímavý zážitek byl tajfun, na začátku srpna. Už předtím se tu tak o tajfunu mluvilo a strašilo s ním, to nás ale vždy zdaleka minul. Tenhle, jménem Prapiroon, nás vzal hodně zblízka. Jenom 200km. A to už je dost hodně blízko. Ono ještě večer předtím to vypadalo, že bude o 100km dál - a to by to jenom tak šolíchal. Ale přes noc si to rozmyslel a zamířil výrazně blíž.
Ráno mi pak domů volal pan ostraha, ať nechodím do práce, že je Institut kvůli tajfunu zavřený - jestli už jsem viděl výstrahu v televizi. No, neviděl. A můžu přijít? Můžu, ale mám dávat pozor, aby mi cestou nic nespadlo na hlavu. Bral jsem to jako nadsazené, i když po cestě koukal nahoru po podezřelých květináčích. V práci jsem pak zjistil, že tam jsem s panem vrátným sám. Říkal jsem si, že mám přeci příliš věcí které nestíhám - a notebook jsem si večer předtím stejně nechal v Institutu, tak co jiného než jít do práce? Ať si ostatní ten den volna užijí... i když, jen někteří měli to štěstí, že se doma včas dozvěděli, že nemusí do práce. Většina dorazila do práce, a teprve tam se dozvěděli, že by radši měli jít domů - tak šli.
A měli k tomu důvod. Já až v průběhu dne zjišťoval, jakým způsobem se Macao na ten den uzavřelo - "zatlouct okenice a počkat, až to přejde". Venku průtrž mračen, s hodně silným, nárazově proměnlivým větrem. Přestaly jezdit autobusy. Přestaly jezdit i taxíky (alespoň většina, některé jezdily a vybíraly "tajfunovou přirážku"). Uzavřely se mosty. Poprvé za šest let byl vyhlášen stupeň 8 a poprvé se použil protitajfunový tunel uvnitř nového mostu. A uzavřely i všechny obchůdky, jídelny. Všichni byli zavření doma. No, a já pak zkoušel v době oběda vyrazit ven, sehnat něco k jídlu, a úplně k tomu nepromoknout. Povedlo se mi aspoň sehnat něco k jídlu. Seven Eleven mělo otevříno, a mělo i soucítění s promoklými. A mělo i misku něčeho mikrovlnkovatelného.
O něco horší výsledek byl s úmyslem nepromoknout. Vzal jsem si na cestu deštník. Vzal jsem si erární deštník ... protože byl větší ... a vzal jsem si nějaký už malinko rozbitý, aby nevadilo, když ho vítr úplně zničí. Vítr ho úplně nezničil. Jen prostě za tajfunu deštníky nefungují. Na cestě dolů do krámku jsem ještě deštník dokázal držet proti směru, odkud na mě proudila voda, a tak nějak jsem si triko a kraťasy držel suché. Na cestě zpátky jsem to ale na posledních 50 metrech zcela projel. Vítr mi deštník sroloval, odsunul, a pak mě ze všech stran důkladně osprchoval. Aspoň jsem měl v šuplíku ručník....
K večeru už tajfun začal polevovat - a dobrodružství už další nebylo. Cestou domů jsem se ale ještě opatrně díval na balkony a střechy nad sebou - Scott mi během dne hlásil, jak mu před oknem prolétlo "něco velkého kovového" a přistálo na autě dole. Bydlí v 24-tém patře. Auto jeho nebylo, to něco kovového taky ne - a na mě taky nic nespadlo. Ale tajfun se vypracoval na něco o čem pak noviny několik dní měly co psát. A já mohl při procházkách po Coloane zkoumat, kde všude a jak tajfun řádil.
Výlety. Během léta už jsem téměř nevýletil. Tak nějak nebyla síla vymýšlet něco komplikovaného, a akorát jsem se chodil v neděli vyvenčit na Coloane, kde už to skoro zapadalo do rutiny - přejít přes kopec, zastavit se v chrámu, dojít na pláž, projít se po skalnatém pobřeží, a zkusit si zaplavat. Koupání v moři je především o překonání odporu vůči kalné vodě (... s probíhajícím nasypáváním nových území do vody se viditelnost snížila pod 2cm). Motivace ke koupání chybí i proto, že koupání v moři neosvěží. Teplota na osvěžení je tak v hloubce 2m - ale v 2.2m je už bahno. A v 0-1m je voda spíše horká. Tedy na Coloane častěji nekoupat než koupat.
A pak se jako zpestření objevil výlet do Zhuhai, s Josephem a Volkerem - který nakonec byl do Aquaparku, dohromady i s Zhimingem a mladými Zhimingátky Kimem a Edwardem. A aquapark byl vydařený výlet - Kim a Ed nás provázeli vším co už v aquaparku znali, i nás pošťouchli na to, co sami dovolené neměli - hodně vysoký hodně strmý tobogán. Líbil. Sklidil jsem na něm potlesk, prý se největší vlny. Já se ho jen snažil sjet tak, abych z něj nevypadl.
Výlet do Zhuhai byl ale už byl vlastně loučení - věděl jsem, že se do Zhuhai jdu podívat naposled. Tedy jsem si i vymyslel, že se chci podívat na jednu pamětihodnost Zhuhai - repliku Letního paláce, který u Pekingu v roce 1900 spálili Britové. Tak už vím, že tahle replika je postavená jako zábavní park, hned vedle aquaparku, kam chtěli jít Zhimingátka. Tím i vznikla myšlenka jít tam společně - spojit návštěvu obojího. Taky se i dá koupit kombinovaná vstupenka na obojí - tedy palác je stavba spíše zábavní než pamětihodná. Je přesto zajímavý na podívání (i když lehce kýčovitý v detailech) ... a večer v něm jsou "show", přehlídky lidových tanců, i námořní bitvy. Podívali jsme se, podívejte se též.
Loučení. Většina společenského dění se už pak točila okolo loučení. Docela mě překvapilo, kde přišel ten první pocit, že už Macao končí. Bylo to, když jsem se byl loučit s provozovatelem pizzerie Vincenzem. Někdy na začátku srpna mi řekl, že ho to nebaví, kšefty nejdou, a že si vezme pár týdnů volna. To už sahalo za můj odlet, tak jsem si zapamatoval, kdy že mám poslední šanci se rozloučit. Říkal jsem si k tomu, že to je jen pizzerie kam jsem chodil, a občas si popovídal s majitelem. No, ale na tom jít se rozloučit mi záleželo. Tak jsem přišel, i když jsem zrovna ani neměl s kým jít na večeři. A vlastně to bylo dobře, že jsem přišel sám. U Vincenza jsem měl občas pocit, že si chce povídat až moc, a není pak tolik prostoru si povídat s tím, s kým jsem přišel. Takhle to bylo najednou jinak - přišel jsem si popovídat s Vincenzem, a on si povídat chtěl. A bylo to nadlouho, byl jsem tam jediný zákazník, povídal jsem si s ním v kuchyni, zatímco mi vařil večeři, a k tomu jsem tam chroupal předkrmový italský chleba. Sice možná proti předpisům EU, ale v Macau žádné předpisy nejsou - a Vincenzo tu pizzerii stejně provozuje bez licence. A povídali a povídali, a pak Vincenzo zavřel krám, a já byl jeho poslední zákazník. A měl jsem k tomu zvláštní pocit, že ejhle, někdo mě v Macau bral za svého. A já se s ním teď rozloučil, tak to už asi pojedu domů.
A pak se loučení postupně akcelerovalo. Obědy, večeře v různém složení, večeře u Zhiminga doma, večeře s panem ředitelem Mikem. Mezitím vydařený velmi hromadný oběd v portugalské restauraci Dom Galo, který vznikl jako myšlenka jít na oběd s Antoniem ... a pozveme s sebou fellows ... a Zhiminga ... a všechny ostatní - a bylo nás patnáct. Přesto se vydařilo, navíc i pro některé starousedlé byl Dom Galo nový objev - a s Antoniem jsme si pak domluvili ještě jeden komorní oběd. A do toho proběhly i "zavedené rituály" loučení. Měl jsem seminář - a povídal jsem o svém tématu z konference v Nantes. Za velký úspěch jsem považoval ustání Zhimingových otázek natolik, že jsem se za hodinu dokázal skrz půlhodinové slidy dostat až na konec. A proběhla i Tea Party. Proběhla spíše jen formálně, ale tu jsem považoval opravdu jen za rituál - a nakonec byla jen rituálem. A pak proběhl rituál i úplně závěrečný - obejít Institut, se všemi si potřást rukou, a přitom se s nimi vyfotit.
A pak už zbývalo jenom se vydat na cestu. Doprovázeli mě Joseph, Volker a Scott - napřed povídací cesta přes majákový-parkový kopec domů, přitom rozdat vše co jsem nebral s sebou - a pak ještě chytit taxík do přístavu ... a tím už to opravdu končí. Loď se rozjela, naposled si ještě prohlídnout Macao - óbrneón nad casinem Sands, který jsem viděl jako první, když jsem přijel - podjet nasvícený dvouhrbý most - koukat ještě na siluety mostů a Macau tower - blikající ruské kolo nad makajským letištěm - a pak už se nechat lodí dovézt na letiště do Hong Kongu. Z letadla ještě vykukování, jestli naposled uvidím centrum Hong Kongu. Neviděl. Ale aspoň se mi ukázal hodně zajímavý přízračný pohled na Hong Kong. Pode mnou moře poseté nasvícenými lodičkami. Přede mnou Hong Kong Island, přikrytý černým mrakem. Za ním prokukuje oranžově zabarvené světlo, vybavila se mi asociace "skřetí výhně Mordoru". Nevím proč, tak nějak to vypadalo přízračně. Za mrakem a okolo něj se mísilo oranžové a bílé světlo. Popsat to už blíže neumím, ale bylo to působivé. Vyfotit to bohužel nešlo. A pak jsem se přesunul na sedačku do uličky, kde sice nevidím ven, ale můžu si natáhnout nohy, otevřít notebook a sepsat, co chci v deníku o svém loučení s Macaem říct. A tady, tady to máte. A rok v Macau je uzavřen.
Tímto Vláďův makajský deník končí. Měl jsem hodně dalších postřehů, které jsem chtěl do deníku zapsat, ale nenašel se čas a síla je sepsat. Nevěřím tomu, že bych je zpětně sepsal, a nechci to slibovat. Ale za měsíc by se tady mohl objevit nový deník, z úplně jiného kouta světa. Stay tuned.
